Příběh o ulovení mantikory Artatheon

Po připlutí do Mořenu, kam z nám neznámého důvodu musí plout v noci, jsme se v sestavě Cintora, lidská animální nekromantka, Kira, lidská kněžka bohyně svodů Amary, Theodor, lidský čaroděj ohně, Ťapka, hobití zloděj a moje maličkost, tedy Bobeš, bobolácký bojovník ze severu, ubytovali v přístavní knajpě a přespali do rána. Hnáni vidinou práce s odměnou, jsme se hned ráno vydali za velitelkou Harpunářů Gritou, která nám bez okolků sdělila, že z důvodu skoro roční izolace Mořenu od okolního světa, zde mají nedostatek dobrodruhů, takže jejich jediná schopná družina řeší nějakou příšeru, co způsobuje, že lodě musí proplouvat pouze v noci. Takže aktuální problém, že jakási kočkonestvůra, kterou choval jistý Hadik ve třech exemplářích pro svoji arénu, z nichž jedna unikla, budeme muset vyřešit my. Sice za to nabídla 500 šekelů, ale rovnou nám i oznámila, že den před tím najala další skupinu, co připlula před námi, a že odměnu dostanou ti, co to vyřeší první.

Když jsme poznamenali, že jsme mantichoru, jak tu kočkonestvůru nazvala, nikdo z nás nikdy neviděl, otráveně nás propustila a poslala nás si jeden exemplář, co měli vycpaný v ubikacích, prohlédnout. Podivný tvor s přední částí lva, hlavou s lidskými rysy, ocasem s trny a velkými křídly na nás udělal dojem. Jeden ze zevlujících Harpunářů nám ochotně povykládal, že tento exemplář byl ustřílen k smrti, ale při tom nejenže útočil hlavou a drápy, ale i vystřeloval z ocasu trny. Vyptávali jsme se jej ještě dál, první z původních tří exemplářů prý byl již nalezen mrtev, a ten poslední, uniklý, se pustil do křížku s královskými gardisty, z nichž několik zabil a zároveň s nějakými Zelenými šátky. Jakýsi Jorgal by prý byl schopen nám o Zelených šátcích říct víc (protože u nich byl), ale nás spíše zajímali, co věděli gardisté.

Vyptáváním se na Mořen jsme zjistili, že elfská populace, žijící v korunách mangrovníků, se vyjma nutného moc nestýká s lidskou populací z města vystavěného do podoby velkého zigguratu na okraji rozlehlé bažiny. Navíc jurisdikce Gritiných stráží ani nezasahovala do korun obrovských stromů, a protože pro polétavou potvoru by husté listoví horních větví bylo dobrým úkrytem, bylo jasné, že budeme muset vyzjistit i něco o tom, jak se měly věci tam. Takže se hodilo, že nad přístavem se prý nacházela hospoda Dřez vedená elfsko-lidským párem, kam prý chodili královští gardisté, a že v severní části města se pak vedle Stromu smrti nacházelo stromové veganské bifé Rozmařilec, kde se scházeli elfové.

Abychom lépe využili čas a pokusili se dohnat náskok druhé skupiny, rozdělili jsme se. Kira se vydala do Dřezu, kde jí přivítal ukecaný elf, jenž hospodu vedl se svojí poněkud pádnou a robustní lidskou ženou, která na neplatící zákazníky měla na stěně funkční páku. Jelikož bylo ráno a vlastně bylo prázdno, rozhodla se Kira počkat na velitele gardistů, jenž tam údajně chodíval snídat. Během čekání se dozvěděla, že tu rovněž byla i konkurenční skupina tří dobrodruhů (bojovník, mudrc a lovec), která se však zdráhala zaplatit útratu a byla na ně nakonec použita páka.

Mezitím se na sever vydali Theodor, Ťapka a Cintora, aby se podívali do elfského podniku. Cestou však Cintoru zaujal ponurý Strom smrti a rozhodla se oddělit a podívat se tam. Náš čaroděj a hobit překonali schody do horních větví mangrovníku, kde je přivítal majitel podniku, elf, jemuž se v lidské řeči říkalo Šťastný Míra. Kromě toho, že elfové zřejmě po roce izolace trpěli zřejmě nedostatkem jídla i kvalitního pití, tak se jim jen Míra potvrdil, že mantichory skutečně pěstoval onen již zmíněný Hadig.

Mnohem zajímavější byl zážitek Cintory na ponurém Stromě smrti, kde bylo po chvíli bedlivého pozorování jasné, že ona jemně pitoreskní míra hniloby, rozkladu a smrti, byla velmi pečlivě udržována tak, aby tím obrovský strom netrpěl víc, než by bylo nezbytně nutné. Ono opečovávané hnití a koordinované tlení ji očarovalo, takže byla ráda, když ji výše přivítal elf Vivear se svými hrobníky, jenž ji rád provedl po všech větvích, kde se ukládali mrtví, než odplouvali na moře ke konečnému spočinutí. Bylo všude vidět, jak jsou větve přeplněné, místy mrtvoly ležely v hromadách, pouze ve vyšších patrech, kde, jak pravil Vivear, chránili neklidné mrtvé před živými, tak přecpáno nebylo. Mezi nižšími nemrtvími, uzavřenými v klecích ze speciálně rostlých větví, ji pronikavým pohledem, skrývajícím pokus o mentální proniknutí, probodnul vyšší nemrtví, jehož prý nezavírali, neboť slíbil, že strom nebude opouštět. Cestou pak Vivear ještě sdělil, že se mantichora pokusila o loupež mrtvol, ale že ji velmi nepříjemným způsobem, jenž však nespecifikoval, zahnali tak, že se jistě nevrátí.

V přístavní knajpě se pak moje maličkost pokoušela zjistit, jaké škody vlastně mantichora napáchala. A i když rozvalila nějaké chlívky, tak bylo jisté, že ukradla několik prasat, nějaké ovce, oslíka a prý nějaké dítě, ale tam byl krčmář podezřele nekonkrétní. Naopak byl velmi konkrétní v tom, že asi měla na svědomí i trpaslíka Fedegarda, který nedošel z putyky domů a na konci mola po něm zbyla pouze přilba. Navíc si zapamatoval, že potvora prý vylétala vždy jen v noci a vždy se vracela někam na severo-východ, a navíc si taky myslel, že na nějaký strom. Ovšem určitě to nemohl být královský strom, kde by král nic podobného nestrpěl. Podle něj byl spíše podezřelý strom elfa Galmonta, jenž do izolace ve svém příbytku ve větvích pořádal jakési výstavy, ale po izolaci Mořenu zpustnul a začal být divný i na elfa. Ještě jsem se vyptal na druhou skupinu, v níž prý byli čtyři dobrodruhové, tedy válečník, lovec, čáryfuk a elfka, co uměla vypadat, jako by tam nebyla, takže trvalo než si jí všimnul. Dopil jsem své pivo, zaplatil, nechal mu všimné a vydal se za Kirou, kam jsem to měl nejblíž.

Kira se mezitím konečně dočkala svého velitele gardistů, na kterého žensky velice zapůsobila, takže jí ochotně doplnil mnohá nejasná místa. Nejdříve prohlásil, že se podle něj mantichora spolčila se Zelenými šátky, ale pak popsal velmi přesně její útočnou taktiku, tedy že útočí ze vzduchu, nejdříve drápy a tlamou, aby se pak stáhla a mohla z ocasu střílet své ostny, kterými umí probít i zbroj. Vysvětlil, že jednu z mantichor našli v jednom ze stromů, co patřil jakémusi starému elfskému páru, kde byla proměněna v jakousi kostlivou nemrtvou nestvůru jejich komorníkem, jenž snad byl upírem nebo ghoulem a jenž byl nakonec zajat a předán Vivearovi, jenž si s ním údajně uměl poradit. Rovněž vysvětlil, že na příkaz krále, poté, co ztratil čtyři ze svých osmi gardistů, tak pročesali celý ziggurat, podzemí i laboratoř Xanaraxe Modrého, ale mantichoru nenašli, jen zjistili, že létá v noci a odlétá někam na sever. Nakonec si povzdechl, že jejich hlavní skupina dobroduhů se musela vydat do zátoky, aby si poradili s jinou příšerou a tím umožnili lodím vplouvat i přes den. Pak se osmělil a pozval Kiru na večeři, ta to přijala a pak odešla dolů, kde potkala moji maličkost a spolu jsme se vydali ke Rozmařilcovi.

Ve stejné době se Cintora zeptala Viveara, zda by měl mrtvolu, co částečně sežrala mantichora a když jí umrlce našli a ukázali, vyprosila si jej pro jeden experiment. Nebožtíkovi, jenž měl na ruce uvázaný ušmudlaný zelený šátek, totiž chyběla jedna celá noha, takže Cintoru napadlo, že když se vyvolají nemrtví, nejdříve se snaží poskládat zpět, takže by nás mohl dovést k místu, kde se mantichora krmí. Ovšem na podobný nekromantský rituál bude potřebovat soustředění a správné ingredience. Poděkovala tedy pánovi mrtvo a vydala se nás hledat, takže jsme se všichni sešli U Rozmařilce, kde nás Ťapka pohostil pivem.

Jelikož Cintořin rituál musel probíhat večer, rozhodli jsme se prozkoumat Galmontův strom, na který ukazovalo vše, že by se tam mantichora mohl skrývat. Hned u stromu, mezi ohradní zdí zigguratového města, se rozkládala původně velmi rozmařilá zahrada, kouzlem vydělená z okolní bažiny. Nyní však čpěla rostlinou hnilobou, postupně se pomalu nořila do bažin a v dálce byl vidět vyvrácený vchod do Galmontova mangrovníku. Samotný strom byl zřejmě dutý a poněkud excentrické obydlí bylo z venku možno odhadnout na spodní, střední a horní patro, mezi kterými byla spoustu místa, kde by se větvích a listí mohla mantichora ukrývat. Podle toho, co jsme o excentrickém majiteli slyšeli, tak naposledy byl viděn asi před týdnem na tržišti.

Po nějaké poradě a rychlé kontrole, že poslední podezřelý strom byl obývaný rozvětvenou elfskou rodinou a neskýtal tím vlastně mnoho úkrytů, jsme zformulovali plán, jenž spočíval v tom, že Cintora oživí mrtvolu a tou se necháme dovést na místo, kde by měl být její zbytek, při tom budeme připraveni s luky a selátkem jako návnadou k přilákání mantichory. Kira souhlasila s druhou částí plánu a rozhodla se pořídit si štít, aby Ťapkovi a mne, coby lučištníkům, mohla poskytnout statickou ochranu, ale u oživování být nechtěla, takže odešla na rande s velitelem gardistů.

Po příchodu ke Stromu smrti a vystoupání do spodní márnice, se Cintora přiznala, že oživování lidí jí zatím moc nešlo, takže jí Theodor nabídnul pomoc ohnivým kardioenergetickým resuscitačním výbojem a já jsem přiložil své ruce, jež život již vzaly, rovněž k dílu. Při tom nás zvědavě pozoroval sám Vivear. I když to chvíli vypadalo, že se oživení zvrtne, nakonec se vše podařilo a mrtvola se pomalu vydala směrem ke Galmontovu stromu. Abych vše urychlili, tak jsme ji občas poponesli, když byl směr jasný, neboť plížení se po dvou shnilých rukách, shnilé noze a pahýlu druhé nohy jí moc nešlo. To vyvolalo zvědavé srocení davu a zásah Harpunářů, kterým Cintora promptně vysvětlila, že se jedné o důležitý experiment k dopadení mantichory, takže nám ještě nakonec pomohli udržování sroceného lidu v bezpečné vzdálenosti. A protože se setmělo, vyvolal Thoedor světelnou kouli, kterou jsme si po celou dobu velmi vhodně svítili.

Mrtvola nás skutečně dovedla k zpustlé zahradě, před jejíž vraty nás již čekala Kira, která se spokojeně usmívala, neboť rande asi dopadlo dobře. Ovšem v zahradě nás nevedla přímo ke stromu, ale poněkud stranou, mimo osu otevřených dveří do kmenu stromu. Asi v třetině se ozval pronikavý skřek a po chvíli se na naši mrtvolu vrhnul jakási dřevitý skřet, který se pokusil vrhnout jakési nekromantské kouzlo, ale předběhla jej Kira se svojí kostkou bohyně Amary.

Nemrtví nebožtík tedy mohl dokončit svoji kompletaci, neboť v zahradě se k němu připojila jeho noha, ohlodaná dočist na kost, což ale způsobilo, že Cintořina nekromantská moc na něj již nestačila, takže se otočil a pokusil se vrhnout se na nás. Ovšem pozorný a pohotový Ťapka jednou přesnou střelou do jeho hlavy ukončil jeho tak krátkou fázi resurekce. Cintoře se celou dobu dařilo udržet poněkud neklidné sele, takže se pro další prozkoumávání rozhodla nabrat z bažin nemrtvé přátelíčky v podobě zombie užovek i kostlivých ještěrek a želv. Takto připraveni jsme vstoupili do spodného patra stromu.

Tam nás přivítala jediná částečně funkční dřevěná hlava, sloužící jako dveřník a uvítací výbor muzea Galmontových kuriozit. Požádala nás o zapsání do knihy návštěv, s čímž otravovala, než jsme složili zpět na pultík střepy z rozbité tabulky a zapsali se. Pak nám sdělila pravidla pro návštěvu muzea a rovněž specifikovala, že nová expozice mantichory v horním patře se teprve připravuje. Z hliněné tabulky návštěv jsme vyčetli, že posledními návštěvníky byl jakýsi Cyllon před třemi měsíci, jehož podpis byl zakončen kapkou krve, dále někdo, kdo tam otisknul svoji lví tlapu před několika týdny, pak Vivear před dvěma týdny a s ním jakýsi Augustin, a nakonec Johan, Temin a Vyser si.., všichni tři včera, kdy za posledním podpisem začínala nějvětší prasklina. Nakonec nás hlava informovala, že výklad ke sbírkám by nám měl podat kurátor, ale to jsem už mířili po schodech dutinou stromu nahoru.

Ve středním patře se z jakési čekárny a nefunkčního baru rozbíhaly tři chodby do třech mohutných větví. Podle stop v prachu někdo nejvíce chodil do prostřední, které byla velmi krátká a vedly z ní dále schody nahoru, pak do pravé, jež trochu zahýbala, a nakonec nejméně do levé, která taky trochu zahýbala a kde v zákrutu byla vidět na podlaze ležící ruka. Cintora hned poslal tři své zombie užovky prozkoumat, jaké tam hrozí nebezpečí, doplazily se až k rohu bez potíží, ale když se podívaly za roh, ztuhnuly a přestaly reagovat. Naše nektromantka se podél zdi doplížila k rohu a s pomocí kostlivé želvy jednu z užovek odtáhla k nám. Ukázalo se, že je asi zkamenělá. Vida, že až k rohu je to bezpečné, vydal jsem se tam rovněž opatrně a vytáhnul k nám tělo elfky. Při tom jsem uslyšel jakési zaprskání a zamručení, jež ale neznělo moc jako lví. Jak se ukázalo, tak příčinou její smrti byly mnohačetné škrábance drápatou tlapou na zádech, které přerušily fuknce ledvin. Podle všeho rovněž musela projít zkaměněním, jinak by jí takto útočník nemohl tak potrhat záda, než dopadla na zem. Zajímavé bylo, že u sebe měla lyru, jež byla označena cedulkou jako Cyllonova a pak vak, ve kterém byl plášť barevně se proměňující podle zvuku, soška tančící kočky a náramek ve tvaru propletených hadů. Usoudili jsme, že tohle byla ona elfka, co se uměla udělat neviděnou a patřila k druhé skupině dobrodruhů.

Zabarikádovali jsme vstup do levé chodby barovým pultem a dalším nábytkem a vydali se do pravé chodby, abych měli jistotu, že nám nezůstává nic nebezpečného v zádech. Na konci chodby jsme narazili na dílnu, kde Galmont zřejmě vyráběl oživlé dřevěné sochy. Stál tam mlčenlivý dřevěný elf, jenž nás prohlédnul, ale pustil dovnitř, nedovyřezané hračky ve tvaru obživlých krys a nedokončená dřevěná socha společnice, jež uměla mluvit a prosila o ukončení jejího utrpení. Cintora ji přemluvila, aby se s pomocí nářadí dílny raději dokončila sama do tvaru, jaký by si přála, tedy nemusela by nakonec být společnicí a nakonec ji pojmenovala Levandulínou.

Konečně jsme vyšli do horního patra, kde v hnízdě z větví seděla mantichora Artatheon a hádala se s elfem Galmontem o tom, že pravidla, co se jí snažil vštěpovat vůbec nevedla k tomu, že by jí lidé nechali na pokoji. Po rozhovoru, při kterém Kira uplatnila šarm své bohyně a stala se tak s mantichorou nejlepšími kamarádkami, se ukázalo, že kromě zabitých lidí z arény Hardika, tak dalšími mrtvími byli právě oni čtyři gardisté a pár Zelených šátkům, kterým se Hadik pokusil svou mantikoru půjčit, aby jim pomohly. Jak se ukázalo, tak tehdy na to měla mantichora jiný názor, takže se chopila příležitosti a nehledě na stranu se probojovala na svobodu.

Artateon se dostala ke Galmontovi, jenž se ji snažil vést k tomu, aby neohrožovala lidi a tvory ve městě, neboť v ní viděl obchodní příležitost pro svoje muzeum. Nás však napadlo, že pokud by Grita souhlasila s tím, že za stravu, možnost volně se proletět nad městem a občas pomoc s lovem uprchlých trestanců či při pátrání po zločincích, nechá mantichoru na pokoji jako svého spojence, mohlo by to stát více, než jen 500 šekelů. A díky Kiřině vlviu s tím sama mantichora souhlasila za Galmontova nadšeného přikyvování.

Pak nás ještě Galmont požádal o pomoc s dimenzionálním hlídačem trezoru, kterého pustili naši konkurenti a při tom odhalil, že kromě rychlých drápů skutečně umí nechat zkamenět protivníka pohledem. Letmý pohled pomocí zrcadla za roh levé chodby odhalil, že v kulaté místnosti se dokola pohyboval kočkovitý poloprůhledný tvor, jenž byl energetickým obojkem přivázán k runovému kruhu na povrchu trezoru. Thoedor prohlásil, že by mohl ohňovou magií runy přetížit a tím tvora uvolnit zpět do jeho dimenze, ale musí při tom vidět na runy přímo. Takže jsem pomocí zrcadla a hlomozu poutal tvorovu pozornost, Cintora se připravila v případě nouze zahalit tvorovu hlavu svým pláštěm z křídel nemrtvých můr a krovek nemrtvých brouků, Ťapka se rychle z horního patra spustil na střechu z listí a nad tvorem utvořil díru, aby za pomoci Kiřiny kostky bohyně Amary nakonec Theodor skutečně přetížil svým kouzlem runy a tvory poslal pryč. Poté nám Galmont nabídnul něco ze svých pokladů, ale nakonec se jen asi našemu hobitímu zloději hodil jen náramek ve tvaru propletených hadů, chránící před jedy.

A nakonec zpět ve městě Grita radostně souhlasila s nabídkou ohledně mantichory, coby spojence a bez jediného mrknutí nám vyplatila slíbených 500 šekelů.