Kronika osvoboditelů z Ostrova Horkých zřídel

Příjezd na Ostrov Horkých zřídel

19.11.2024 - 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Rudý západ a příchod noci

Naše poslední noc na moři začala pohledem na nebe, které zůstalo nezvykle rudé i po západu slunce. Nejprve jsme tomu přikládali obvyklé červánky, ale brzy jsme pochopili, že za tím stojí něco mnohem mocnějšího – jedna z vulkanických sopek na Ostrově Horkých zřídel, cíli naší cesty, ohlašovala svou přítomnost. Námořníci zůstávali klidní, zjevně zvyklí na takové divadlo. My, neznalí, jsme zůstali okouzleni a v tichém úžasu jsme hleděli na severovýchod, kde nebeská rudá přetrvávala, zatímco zbytek oblohy pohltila temnota.

Fagalear byl přerušen ve svém rozjímání námořníky, kteří ho požádali o pomoc s rozděláním ohně. Elfa jejich špinavé posměšky dopálily, zejména když jeho magie na palubě – snad kvůli blízkosti sopek, snad z jiných důvodů – selhala. Se skřípěním zubů je odbyl a stáhl se zpět do podpalubí.

Mezitím Trixa, pobavená rudou oblohou, která jí ladila k ohnivým vlasům, zachytila několik řečí od námořníků. Ve svém typicky drzém stylu se vyptávala na místní pověry. Z jejich přehnaných historek, jak trpaslíci na ostrově končí v žalářích sopky, umírají žalem z elfských památek či jsou požíráni nestvůrami s obřími kusadly, si nic nedělala. A přestože se smála, jak to s ní „nemá nic společného“, rozhodla se jim jejich opilecké povídačky zpestřit a v nestřežený okamžik jim naplivala do rumu.

Stín, přestrojený za trpaslíka, držel po většinu večera odstup a pozoroval okolí v tichosti. Námořníci si ho mezi sebou dobírali a přezdívali mu "trpasličí nedochůdče". Možná proto ho ani nepozvali ke společnému popíjení rumu, což ho nevyvedlo z míry. Kdo ví, možná mu ticho a samota dávaly čas přemítat, zda jeho sestřina nehoda opravdu stála za to, aby se vydal do tohoto neznámého pekla.

Pozdní večer na palubě

Jak noc pokročila, rudá záře na nebi ustoupila, rozptyl přehlušily těžké mraky, a loď opět pohltila temnota. Kapitán se rozhodl oslavit blížící se konec cesty a dovolil výjimečné příděly jídla a soudku rumu. Na palubě panovala uvolněná nálada, a i když některé z komentářů námořníků k našim osobám – obzvláště k Fagalearovi a Stínovi – zaváněly cynismem, žejdlík rumu a plné žaludky nám dovolily na chvíli zapomenout na nervozitu z následujících dní.

Krátce před půlnocí nás náhlý křik "Země na obzoru!" vytrhl z našich úvah. Vyběhli jsme na palubu a v dáli spatřili jasný bod rudého žáru, nad kterým se obloha zdála černější než kdekoliv jinde. Bylo to ohromující a neklamné znamení, že náš cíl je na dosah. Trixa, nabuzená rumem, zvolala k nám ostatním: „Tož jdeme do toho, co, pánové!“ a kormidelník nám s úsměvem doporučil, ať se raději vyspíme – ráno nás čeká dlouhý den.

Fagalear, snad stále zklamaný ze selhání magie, vztáhl k žhnoucí sopce ruce, jako by v ní hledal svou sílu, ale i tentokrát ucítil jen prázdnotu. S povzdechem a skleslý se připojil k ostatním, kteří se již odebrali do hamak.

Den 1. - Přistání a první kroky

20.11.2024 - 23.11.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Svítání nás zastihlo u pevniny. Přistávací člun nás bezpečně dopravil na pobřeží Ostrova Horkých zřídel, kde nás uvítal horký vítr a všudypřítomné aroma síry. Stín okamžitě zpozorněl, podezíravě si prohlížel džungli, jejíž neproniknutelná zeleň lemovala pláž. „Nelíbí se mi to,“ pronesl tiše, ale dostatečně zřetelně, aby ho slyšeli ostatní. Snad posté si v duchu kladl otázku, co jeho sestra provedla, že ho to dostalo až sem.

Trixa naopak vypadala nabitá energií a hrdě si prohlížela ostrov. „Za týden na tomhle místě!“ prohodila s úšklebkem ke kapitánovi, než se chopila vesla. Fagalear mlčel, zřejmě stále ponořený do vlastních pochybností.

Naše první pohledy patřily ostrovu samotnému: džungle s občasnými odlišnostmi, mezi nimiž vyčnívaly především neobvykle vysoké borovice vysázené do čtverce. Nad vším čněly dva sopečné vrcholy – vzdálenější halil rudý opar, bližší byl blíže než den cesty. Bylo jasné, že podivnosti a tajemství nás zde čekají na každém kroku.

Trixa neotáleli: „Není čas ztrácet čas,“ houkla na nás a společně jsme vyrazili na průzkum. Vedeni jejími zálesáckými instinkty jsme postupovali džunglí k borovicím. Trixa nám klestila cestu, zatímco Stín i Fagalear kráčeli v jejích stopách, každý ve svém vlastním světě – jeden ostražitý, druhý ponořený do knihy, která se podivuhodně sama otáčela. Po třech hodinách jsme dorazili na místo, ale naší pozornost upoutalo temné bzučení, vůně medu a zvláštní „Vůp, vůp, vůp!“ znějící z nedalekého podrostu.

Háj obřích borovic

Na mýtině pod borovicemi jsme objevili čtyři obří ptáky, dusící se a opuchlé, s zobany obalenými lepkavou hmotou. Fagalear zjistil, že jde o med a jsou pobodaní od velkých včel a ošetřil jejich zranění. Po jejich stopách jsme dorazili k samotným borovicím, které byly neobyčejné: jejich kmeny sloužily jako gigantické úly obřích včel, jeden z nich čerstvě poškozený od ptačích zobanů, kde včely poletovaly v ve složitých obrazcích, připomínajících taneční figury. Fagalear si vzpomněl na elfské tradice a zaujatě pozoroval roj, zatímco Trixa zkoumala půdu pod borovicemi. Objevila tam zbytky elfského tanečního parketu a mimo jiné i kouzelný prstýnek. Když s ním začala po parketě tančit, včely se svým způsobem přidaly, brzy je to ale rozdráždilo a mírně ji pobodaly.

Jako trpaslice si s magií prstýnku nevěděla moc radi, a tak jej nejprve Fagalearovi, který odmítl.

Mezitím Stín vyšplhal na jednu z borovic a odhalil výhled na okolí: majestátní vodopád na severu, zřícené elfí město na severozápadě, černé obelisky na jihu a neprostupnou džungli východním směrem. S těmito informacemi jsme se rozhodli pokračovat k černým kamenům.

Setkání s parními impy

Cestou k černým kamenům jsme narazili na dvojici hlasů, které komentovaly naši přítomnost šeptavými sykoty. Zaslechli jsme útržky o „nováčcích“ na ostrově a „svobodných trpaslících“. Stín zmizel mezi stromy, aby dvojici vystopoval, ale brzy jej odhalili. Ukázalo se, že jde o parní skřítky, Valiče a Spálíka, kteří nás zavedli k ruinám obsidiánového chrámu. Tam vyzvali naši družinu ke sázce: pokud odhalíme, co se stalo na jejich improvizovaném závodišti, zajistí nám pozvání do kasína v Chrámu věčného klidu. Pokud ne, budeme muset plnit úkol místo nich.

Na závodišti jsme objevili zraněná zvířata a stopy od velkých ptačích zobanů. S pomocí Fagalearova magického dotazu ke zvířatům a Trixiných postřehů jsme pochopili, že impové uspořádali závod mezi ptáky a tabibarami (čtyřnohá zvířata s růžky) jako součást vlastní sázky. Tabibary byly zraněny zobáky ptáků a teď si rány olizovaly, ale jejich drsné jazyky zranění jen zhoršovaly. Po vysvětlení situace impové uznali naši výhru a nabídli nám pozvánku do Chrámu věčného klidu, kde podle jejich slov probíhají různé hry a závody. Doporučili však návštěvu odložit na zajímavější dny.

Záchrana Tvrdoše

Večer, během mapování zbytku pobřeží, jsme narazili na kamenného mužíka, pronásledovaného čtveřicí obřích stonožek. „Pomoc! Portále, kde jsi? Pomozte mi někdo!“ křičel, mávaje podivnou zvonkohrou. Fagalear rychle zasáhl a mocnou iluzí děsu zahnal stonožky pryč. Kamenný imp, který se představil jako Tvrdoš, byl nesmírně vděčný a nabídl, že se k nám připojí. Předmět, který držel, identifikoval Fagalear jako elfí zvonkohru, pravděpodobně klíč k magickému portálu někde v džungli. Tvrdoš nabídl, že pomůže portál nalézt, i když ho již k útěku nepotřeboval. Jelikož se však rychle stmívalo, rozhodli jsme se prozatím hledání odložit na následující den.

Noc pod hvězdami

S příchodem noci jsme se utábořili a zvolili hlídky. Fagalear na Tvrdošovo neustálé zvonění reagoval výmluvnou prosbou o ticho, aby naše první noc neskončila přivoláním další hrozby. Trixa, s unavenou, ale odhodlanou náladou, nabídla Stínovi prstýnek, který už pro ni neměl smysl, a ten jej přijal s dětskou radostí.

Den 2. - Na stopě elfím tajemstvím

23.11.2024 - 30.11.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po klidné noci jsme se brzy ráno vydali do džungle pod vedením Stína, který se ujal hledání nepravidelností v terénu. Jeho ostříží oči brzy odhalily potůček na zdánlivě nemožném místě. Vedeni jeho tokem jsme narazili na umělý rybníček, který skrýval středobod elfí magie – měděný oblouk posetý osmi růžovými kameny. Pět z nich zářilo bez poskvrny, zatímco tři byly porostlé mechem a popraskané.

„Tak tys to našel, rychlovouse!“ zajásal náš kamenný průvodce Tvrdoš, který byl nadšený z toho, že konečně ví kudy uniknout případným pronásledovatelům. „Nebo také ne. Potřebujeme přece někoho, kdo by nás honil!“ hulákal a začal volat na celé kolo: „Haló, je tu nějaké nebezpečí?“

Stín, v tónu přiměřeně pobaveném i otráveném, předstíral, že Tvrdoše honí. Honička skončila, když imp zacinkal zvonkohrou, a oblouk ožil – kameny se rozsvítily a tři poškozené začaly sršet jiskry. Pak Tvrdoš udeřil rukou do jednoho z nich a v oblouku se roztočil fialový portál.

„Honem dovnitř, než nás ten strašlivý netvor chytí!“ pobídl nás Tvrdoš.

Bez dlouhého rozmýšlení jsme portálem prošli. Dopadli jsme do ložnice, která kdysi zářila dekadentním luxusem, avšak nyní byla vybledlá a rozpadlá. Fresky na stěnách a stropě připomínaly elfí lásku k radovánkám – od hodování přes kouření až po neřesti takového rázu, že jsme je raději neprobírali nahlas. Všimli jsme si oranžových květin opakujících se v motivech, ale co nejvíce poutalo naši pozornost, byl zamčený elfí kabinet.

Stín, s jeho obratností a zkušenostmi, se dal do práce. Otevřel kabinet právě ve chvíli, kdy do ložnice vběhla skupina čtyř dobrodruhů. Náš hobit si v mžiku přivlastnil tři modrobílé zářící krystaly, elfí knihu a lahvičku s modravou tekutinou na dně.

Nově příchozí byli rozmanití: člověk s dýkami, barbarka s kuší, kouzelnice v potrhané róbě a ještěrák se záhadným chováním. Ti nás považovali za místní, snad kvůli našemu udivenému výrazu.

Setkání s cizinci

„Dobrý den, jmenuji se Fagalear,“ představil Fagalear sebe a poté i zbytek skupiny. „Jsme kolegové z Cechu dobrodruhů, jako vy. Možná bychom si mohli vyměnit informace, místo abychom se tu zbytečně podezřívali?“ Trixa pohotově dodala návrh na kořalku. Nakonec se atmosféra uvolnila.

Vedoucí jejich skupiny, Jack, nám řekl, že tu plní úkoly od Cechu a hledají elfí kovárnu. Klára, jejich čarodějka, hledala svého druha Nevilla, zatímco Horoch, ještěrák, hledal pokrevního bratra Jolu. Záhy nám prozradili i několik zajímavostí: zlato na ostrově není ceněné, protože je ho tu příliš a není ho jak odvézt. Martelův Cech kontroluje veškerý obchod a jakýsi magický artefakt prý brání se teleportovat pryč z ostrova.

My jsme se podělili o to, co jsme zatím zjistili, včetně elfího portálu a příběhu s Tvrdošem. Ten nám mezitím zmizel a hledal nové „kamarády“. Jackovi jsme slíbili, že si dáme pozor na Nevilla i Jolu, pokud na ně narazíme.

Prozkoumávání města

Po setkání jsme zamířili dál do elfích ruin. Narazili jsme na bazar, kde se všude válely zlaté mince – nikdo je však nesbíral. Na konci se strop zřítil a z trosek se vynořil divoký ork. Přestože vypadal zuřivě, podařilo se nám ho přesvědčit, aby nás nechal být. Předtím jsme se však dozvěděli, že bojuje s obsidiánovými strážci a že mu sílu a zuřivost dodávají kouzla.

Další naše kroky vedly k obří elfí hlavě porostlé oranžovým mechem, do jejíž dutiny jsme se rozhodli vlézt. Uvnitř jsme objevili potůček tvořící kluzký tobogán, který vedl k polštářům oranžového mechu. Bohužel jsme přišli na to, že mech uvolňuje pyl, který nutí člověka hlasitě vyslovovat každou myšlenku. Stín tím byl postižen nejvíce, což ho vedlo ke směsi nevrlosti a nechtěného humoru.

Pod mechem nás přepadly čtyři obří stonožky. Trixa se pustila do boje s drtivým odhodláním, zatímco Stín a já jsme se snažili pomoci, jak to šlo. Nakonec jsme je všechny přemohli, ale Trixu pokousali a jejich jed způsobil, že na čas zchromla na jednu nohu.

Našli jsme také jedovaté váčky, z nichž Trixa dokázala získat dávku jedu, a ukrytý totem zahánějící stíny. Když jsme se vyškrábali ven, shodli jsme se, že by bylo moudré chvíli si odpočinout a naplánovat další postup.

Příslib dobrodružství

Po návratu do elfího města jsme narazili na další zajímavost – Lázně a jejich zahrady. Divoké sochy a tapisérie, jejichž umístění nedávalo smysl, kontrastovaly se zarostlými cestičkami. Divočáci v zahradě nás naštěstí nechali na pokoji, ale když jsme vstoupili do lázeňské budovy, zjistili jsme, že nás čeká další setkání – tentokrát se skupinou ještěráků.

Tihle „Arva“ nás přivítali u ohně a podělili se o svůj příběh, svém sporu s ještěráky zvanými Goa, vyhnanství a poslání v těchto lázních.Ráno bychom měli společně pokračovat v pátrání, ať už po jejich zvědovi, nebo po tajemstvích elfí dekadence skrytých v těchto ruinách.

Den 3. - Časové smyčky, intriky a únik

30.11.2024 - 16.11.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Dopoledne jsme zjistili, že ještěráci se po ránu pustili do průzkumu na vlastní pěst. Když se však jeden z nich vrátil, tvářil se otřeseně a vyděšeně. „Kruzko, musíš to vidět,“ šeptal. A opravdu – venku na trávníku stála bronzová socha. Dokonalá, realistická, ale děsivá v tom, co představovala – jejich včerejšího průzkumníka Gluxe, proměněného do kovu, nahého a strnulého. Tento pohled všechny umlčel. Trixa prohlásila, že nechce být součástí „nějaké artistické sbírky“, a začala spekulovat o magii. Stín navrhl ustoupit a hledat, co za tím vším stojí. Fagalear se snažil situaci uklidnit, ale ještěráci zareagovali nečekaně – obrátili proti nám zbraně a pohrozili, že nás použijí jako „kanárky“ při průzkumu dalších nebezpečí.

Trixina zuřivost a Stínovy temné poznámky o jejich vyhnání od Goaů zlomily jejich odhodlání. Nakonec jsme se dohodli na společném průzkumu lázní – ovšem za neochotné atmosféry z obou stran.

Lázně a záhady elfího večírku

První patro lázní působilo jako z jiného světa. Elfové v nádherných róbách korzovali mezi obrazy, freskami, sochami a tapisériemi. Trixa brzy zjistila, že elfové jsou jen iluze – jejich přítomnost byla nehmotná, ale věci, kterými se pohybovali, mohly být skutečné. Nalezli jsme dokonce vyobrazení nás samotných. Někteří z elfů se však chovali podezřele – jedni odváděly jiné kamsi pryč. Stopy nás zavedly do solné jeskyně, kde jsme objevili těla zavražděných elfů s podříznutými hrdly. Zatím jsme do událostí nezasahovali a při dalším průzkumu jsme se také setkali s Meltalií – nádhernou nymfou, která nebyla iluzí. Její oči k nám vysílaly zoufalé prosby o pomoc. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Z jejího chování a pohledu na Fagaleara jsme vyčetli, že zná naši situaci lépe než my. Než se však stačila plně rozpovídat, povolala nás na koncert – událost, která se zdála být klíčem k celé záhadě.

Koncertní sál – Píseň proměny

V sále jsme se přichystali na představení. Meltalia a Oolah se sborem dalších nymf měly dát „zážitek pro uši i zrak“. Když však zpěv začal, stalo se něco horšího – elfí spiklenci v hledišti se zapojili do písně a s pomocí černých svitků začaly pokřivovat původní kouzlo a měnit je v prokletí. Místo krásných obrazů a soch, které měl vyčarovat zpěv, se tak samy nymfy staly předmětem kouzla a byly zaklínány do podoby uměleckých děl.

Začali jsme jednat. Trixa rozrazila elfům půlkruhy, do kterých se seskupili, Stín se snažil upoutat pozornost zpěvem (neúspěšně) a Fagalear studoval magické proudy mezi pódiem a spiklenci. Navzdory našim zásahům se temnota rozšířila – siréna Oolah a většina sboristek byly pohlceny černými chapadly a proměněny v součást uměleckých děl.

Meltalia, zasažená zoufalstvím, vyčarovala vodní meč a pustila se do elfů. Bojovala s nevídanou zuřivostí, ale proti přesile neměla šanci. Nakonec se otočila k nám, vyčarovala z fontány na pódiu poslední vlnu čisté vody, která zalila celé lázně a měla zabít všechny, jenže kouzla se promíchala do sebe a místo utopení všeho uvěznila sebe i celé lázně do časové smyčky.

Hledání úniku – Klíč v umění

Po explozi fontány jsme se ocitli zpět na začátku smyčky. Tentokrát jsme už věděli, co nás čeká. Fagalear zjistil, že umělecká vyobrazení nás a ostatních vězňů smyčky jsou cestou ven. Rozhodl se natřít své zpodobnění směsí z elfích kostí – stejnou metodou, kterou použili někteří ztracení dobrodruzi před námi a jako první zmizel z časové smyčky.

Zatímco Meltalia zoufale tvrdila, že nemá žádné své vyobrazení, Stín navrhl, aby znovu zazpívala svůj druhý kousek a vytvořila svůj obraz ve vodě. Když její píseň skončila, voda ve fontáně vytryskla a vykreslila Meltaliinu sochu ve vzduchu. S Trixou jsme neváhali a směs elfích kostí rozmíchali přímo do fontány. Meltalia získala cestu ven z časové smyčky – a my doběhli ke svým obrazům, abychom provedli totéž. Vysvobodili jsme při tom i začarovaného ještěráka.

Svobodná nymfa

O chvíli později jsme stáli před lázněmi, všichni živí. Meltalia byla volná, stejně jako my. Oolah a její nymfy však zůstaly ztracené – jejich podoby se v zahradě ani nikde jinde neobjevily. Ještěráci, opět sjednocení, se rozhodli pokračovat ve svém hledání artefaktu v podzemí.

Meltalia nám vděčně poděkovala, ale toužila najít své přítelkyně. Podle ještěráků by mohla najít vodítko u sester Pythariiných, nymf na ostrově. Dohodli jsme se, že ji za nimi doprovodíme – ale až prozkoumáme spodní patra lázní.