Legenda o zrodu upírů

30.6.2024 - Wolf-packs & Winter Snow

Tento příběh vyprávěl neandrtálec knut u táborových ohňů poté, co se rozešel se svými souputníky, neboť jejich zvědavost shledal příliš nebezpečnou.

Spolu se zručným člověkem Aritem a lovkyní Ošou totiž cestovali koncem podzimu na západ k Ledové jehle, za kterou hledali místo k přezimování. Vyhládlí po dlouhé cestě sledovali malé hejno supů a doufali, že se jim podaří zmocnit se jejich kořisti. Supi kroužili nad stádem koní, z nichž jeden byl zjevně zesláblý a zraněný. Arit s Ošou koně z dálky zastřelili, zbytek stáda utekl. Oše se rozeběhla ke koni, aby zahnala snášející se supi, ale obratem zjistila, že jsou to velesupi, velcí jak kůň samotný. Toho večera tedy všichni tři večeřeli kořínky.

Během noci, kterou strávili na svahu Ledové jehly, byl Arit svědkem průchodu stáda nosorožců a Knut zase viděl dvojici dovádějících medvědů - dým z jejich ohně ale znervóznil medvědici a tak jejich přičiněním z medvědích radovánek sešlo. Nad ránem se zvedl prudký vítr.

Nad ránem se všichni tři rozhodli vystoupat k vrcholu Ledové jehly, aby se rozhlédli po kraji. Během výstupu narazili na stádo horských antilop a Arit s Ošou jednu antilopu skolili. Zdrželi se nějaký čas vyvrhnutím zvířete a s čerstvými zásobami pak pokračovali vzhůru. Když překročili sněhovou linii a zároveň vyšli ze závětří hory, narazili v silném ledovém vichru na zmrzlého lovce, obaleného v ledové krustě. Knut rozdělal v malém závětří oheň a nahřál nedávno nalezené opékací kameny, s jejich pomocí během několika hodin rozmrazili lovcovo vybavení a oblečení a polepšili si tak ve své výbavě. Samotný lovec byl mrtvý a rozmrazení mu nijak nepomohlo.

V odpoledních hodinách, notně prokřehlí, narazili na další zmrzlou mrtvolu. Tentokrát už se nechtěli zdržovat pomalým ohříváním, Knut tedy jen zkusil svrhnout ledové tělo ze skály a doufal, že se ulomí nějaký kus s vybavením, který později roztaví. Jen ale tělo i s vybavením roztříštil o velký kámem.

Když slunce zapadlo, trojice už měla obstojný přehled o okolní krajině a zrovna začínala sestup na západní straně Ledové jehly. Pociťovali zimu a hledali úkryt ve skalách. Náhle zahlédli trojici pochodní. Pokusili se opatrně sestoupit k příchozím a obhlédnout si je, případně je přepadnout, kdyby byli nebezpeční. Trojce šamanů s helmami ze zvířecích lebek a těly pokreslenými různými symboly, si jich však v posledním večerním světle všimla a začala vydávat hlasité skřeky. Oša, Arit a tentokrát i Knut vystřelili ze svých šípů, ale v prudkém větru se jen velmi špatně mířilo a střely šli mimo. Šamani odhodili pochodně a chopili se oštěpů. Z nedaleké jeskyně navíc vylétlo hejno ptáků, vydávajících podobné skřeky jako šamani.

Trojce krátce zvážila možnosti úniku, ale když usoudili, že prchat v noci po skalách představuje značné nebezpečí, chopili se svých oštěpů a sekeromlatů a vrhli se na šamany pod sebou. Knut velmi rychle zabil prvního, Oša s Aritem o chvíli později druhého. Třetího Knut skopnul ze skály těžce zraněného. Pak zaútočili ptáci.

Knut i Arit zkoušeli chvíli pochodněmi zahnat ptáky na útěk, ale nepodařilo se to. Navíc hned po prvním náletu se osvětila záhada zmrzlých těl, která dnes našli během dne. Ptáci nebyli obyčejní, z jejich zobanů vycházel ledový dech. Knut i Arit odhodili pochodně na zem a v dlouhém boji postupně pobíjeli jednotlivé ptáky a zároveň se snažili prudkými pohyby zahřát a rozlámat ledovou krustu, která se jim tvořila na svalech. Nakonec hejno zahnali.

Obrali mrtvé šamany a zjistili, že zraněný zmizel někam do tmy. Místo sledování krvavé stopy temnotou se raději vydali prozkoumat místo, odkud ptáci vylétli. Našli malou jeskyni a v ní velké hnízdo. Také obětiště, ke kterému šamani nosili ptákům nalovené králíky. Arit si pak chvíli obhlížel jeskynní malby nad obětištěm, a pak pochopil, že se jedná o znázornění kouzelné síly ptáků - šamani se sem chodili učit sesílat Ledový dech.

Všichni tři se shodli, že venku je příliš velká zima a že když rozdělají oheň, ptáci se sem nevrátí a rozhodli se strávit noc v jeskyni. Ta proběhla klidně.

Následujícího dne sestoupili k severozápadnímu úpatí Ledové jehly a zamířili k pahorkům, ve kterých zahlédli včera černý otvor neznámé jeskyně. K jeskyni dorazili v podvečer. Vstup do jeskyně byl zdobený kameny neuměle otesanými do tvarů lebek. Před kameny byla stará, travou zarostlá obětiště a Arit našel v okolí stropy bezstarostně se procházejících antilop i jaků - všichni tedy usoudili, že ať v jeskyni bydlel kdokoliv, teď není nikomu nebezpečný. A rozhodli se vstoupit.

Po krátkém sestupu křivolakou chodbou narazili na sál přehrazený valem z koster a kopí. Arit zkusil najít místo, kudy by se val dal projít, aniž by to způsobilo randál, ale jen hromadu uvolnil, destabilizoval a ta se s rachotem sesunula. Trojice ostražitě pokračovala dál a vzápětí narazila na tři kostlivce, přilákané rachotem. Úvodní vrhy bola kostlivce minuly, ale v následné potyčce na blízko neměli hloupí nemrtví šanci.

Hlouběji v jeskyni našli Arit, Knut a Oša mrtvého lovce, který se zlomenou nohou nezvládl výstup v šikmém úzkém tunelu, a pak další seschlou mrtvolu, nejspíše šamana, se srdcem proraženým dřevěným kůlem. Celá místnost byla vymalovaná mnohými jeskynními malbami se symbolikou smrti, ale tentokrát nikoho nenapadlo, co by mohly znamenat.

Knut se začal poněkud ošívat, podzemí se mu příliš nezamlouvalo, ale Arit s Ošou chtěli zjistit, co se skrývá hlouběji. Nalezli podzemní studnu a u ní dalšího kostlivce, který se marně snažil prasklým měchem nabírat vodu a přelévat ji výše, do úzké průrvy. A po výstupu klikatým strmým tunelem narazili na krátký slepý sál, ve kterém kdosi vykutal malé výklenky, ozdobil je kresbami lovců a jejich kořistí a vložil do nich lebky. Dvě lebky chyběly - lebka lovce, který ulovil jiného lovce - Oša usoudila, že ten ulovený byl neandrtálec. A lebka lovce, který ulovil létajícího draka.

Když Oša lebky zkoumala, zdálo se jí, že k ní v její hlavě promlouvají a říkají slova jako: "Klid! Pokoj!" Tyto hlasy ale přehlušil jiný hlas, který vnímal i Knut a Arit. "Víc! Další! Chci víc..." Arit s Ošou, hnáni zvědavostí, hned začali vymýšlet, jaké lebky by se do výklenků dali dát. Knut se je snažil přesvědčit, ať to nedělají, ale když neuspěl, raději šel hlídat k východu jeskyně. Arit s Ošou vzali nejbližší mrtvoly - válečníka a šamana, oddělily jejich lebky a vložili je do výklenků - lovcovu lebku do výklenku s loveným neandrtálcem a šamanovu do výklenku s létajícím ještěrem. V tu chvíli se několikrát zablesklo, Ošu i Arita zasáhl prudký proud rozhněvané magie a obě lebky vylétly z výklenků. Lovcova lebka pukla, jak se roztříštila o protější stěnu, lebka šamana se skutálela ze schodů.

Nedbaje předchozí zkušenosti, zvědavost hnala dvojici k dalším pokusům. Tentokrát vložili šamanovu lebku do výklenku s neandrtálcem. "Ano. Ten zabil. Mnoho ulovil. Je silný. Chci ale víc. Chci dovršit rituál. Přineste mi drakobijce," promlouval opět k Oše a Arit hlas, a tentokrát už neříkal jen slova, ale i krátké věty." "Co za to?" zeptal se pohotově Arit. "Sílu. Moc. Naučím vás brát jiným životní sílu.. a sám tak nezemřít." "Kde najdeme drakobijce." "To nevím. V této jeskyni není. Ale najděte ho ... najděte ho dřív, než zemřete."

Arit s Ošou se setkali znovu s Knutem a vyložili mu, co se v jeskyni odehrálo. Protože už na všechny padala únava, rozhodli se v jeskyni strávit noc. Ale ponurá atmosféra a lákání podivné síly byly na Knuta příliš, takže velmi časně ráno své druhy opustil a rozhodl se hledat zimoviště sám, jinde.

Zda se Oše a Aritovi podařilo ulovit drakobijce a donést jeho lebku do jeskyně nikdy nevyprávěl. Ale od té doby se vypráví další mnohé legendy o tvorech, kteří si berou životní sílu sáním krve jiných bytostí, nesmrtelných, takových, které zastaví jen zaražení dřevěného kolíku do jejich zkažených srdcí. O upírech.