Kronika osvoboditelů z Ostrova Horkých zřídel

Příjezd na Ostrov Horkých zřídel

19.11.2023 - 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Rudý západ a příchod noci

Naše poslední noc na moři začala pohledem na nebe, které zůstalo nezvykle rudé i po západu slunce. Nejprve jsme tomu přikládali obvyklé červánky, ale brzy jsme pochopili, že za tím stojí něco mnohem mocnějšího – jedna z vulkanických sopek na Ostrově Horkých zřídel, cíli naší cesty, ohlašovala svou přítomnost. Námořníci zůstávali klidní, zjevně zvyklí na takové divadlo. My, neznalí, jsme zůstali okouzleni a v tichém úžasu jsme hleděli na severovýchod, kde nebeská rudá přetrvávala, zatímco zbytek oblohy pohltila temnota.

Fagalear byl přerušen ve svém rozjímání námořníky, kteří ho požádali o pomoc s rozděláním ohně. Elfa jejich špinavé posměšky dopálily, zejména když jeho magie na palubě – snad kvůli blízkosti sopek, snad z jiných důvodů – selhala. Se skřípěním zubů je odbyl a stáhl se zpět do podpalubí.

Mezitím Trixa, pobavená rudou oblohou, která jí ladila k ohnivým vlasům, zachytila několik řečí od námořníků. Ve svém typicky drzém stylu se vyptávala na místní pověry. Z jejich přehnaných historek, jak trpaslíci na ostrově končí v žalářích sopky, umírají žalem z elfských památek či jsou požíráni nestvůrami s obřími kusadly, si nic nedělala. A přestože se smála, jak to s ní „nemá nic společného“, rozhodla se jim jejich opilecké povídačky zpestřit a v nestřežený okamžik jim naplivala do rumu.

Stín, přestrojený za trpaslíka, držel po většinu večera odstup a pozoroval okolí v tichosti. Námořníci si ho mezi sebou dobírali a přezdívali mu "trpasličí nedochůdče". Možná proto ho ani nepozvali ke společnému popíjení rumu, což ho nevyvedlo z míry. Kdo ví, možná mu ticho a samota dávaly čas přemítat, zda jeho sestřina nehoda opravdu stála za to, aby se vydal do tohoto neznámého pekla.

Pozdní večer na palubě

Jak noc pokročila, rudá záře na nebi ustoupila, rozptyl přehlušily těžké mraky, a loď opět pohltila temnota. Kapitán se rozhodl oslavit blížící se konec cesty a dovolil výjimečné příděly jídla a soudku rumu. Na palubě panovala uvolněná nálada, a i když některé z komentářů námořníků k našim osobám – obzvláště k Fagalearovi a Stínovi – zaváněly cynismem, žejdlík rumu a plné žaludky nám dovolily na chvíli zapomenout na nervozitu z následujících dní.

Krátce před půlnocí nás náhlý křik "Země na obzoru!" vytrhl z našich úvah. Vyběhli jsme na palubu a v dáli spatřili jasný bod rudého žáru, nad kterým se obloha zdála černější než kdekoliv jinde. Bylo to ohromující a neklamné znamení, že náš cíl je na dosah. Trixa, nabuzená rumem, zvolala k nám ostatním: „Tož jdeme do toho, co, pánové!“ a kormidelník nám s úsměvem doporučil, ať se raději vyspíme – ráno nás čeká dlouhý den.

Fagalear, snad stále zklamaný ze selhání magie, vztáhl k žhnoucí sopce ruce, jako by v ní hledal svou sílu, ale i tentokrát ucítil jen prázdnotu. S povzdechem a skleslý se připojil k ostatním, kteří se již odebrali do hamak.

Den 1. - Přistání a první kroky

20.11.2023 - 23.11.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Svítání nás zastihlo u pevniny. Přistávací člun nás bezpečně dopravil na pobřeží Ostrova Horkých zřídel, kde nás uvítal horký vítr a všudypřítomné aroma síry. Stín okamžitě zpozorněl, podezíravě si prohlížel džungli, jejíž neproniknutelná zeleň lemovala pláž. „Nelíbí se mi to,“ pronesl tiše, ale dostatečně zřetelně, aby ho slyšeli ostatní. Snad posté si v duchu kladl otázku, co jeho sestra provedla, že ho to dostalo až sem.

Trixa naopak vypadala nabitá energií a hrdě si prohlížela ostrov. „Za týden na tomhle místě!“ prohodila s úšklebkem ke kapitánovi, než se chopila vesla. Fagalear mlčel, zřejmě stále ponořený do vlastních pochybností.

Naše první pohledy patřily ostrovu samotnému: džungle s občasnými odlišnostmi, mezi nimiž vyčnívaly především neobvykle vysoké borovice vysázené do čtverce. Nad vším čněly dva sopečné vrcholy – vzdálenější halil rudý opar, bližší byl blíže než den cesty. Bylo jasné, že podivnosti a tajemství nás zde čekají na každém kroku.

Trixa neotáleli: „Není čas ztrácet čas,“ houkla na nás a společně jsme vyrazili na průzkum. Vedeni jejími zálesáckými instinkty jsme postupovali džunglí k borovicím. Trixa nám klestila cestu, zatímco Stín i Fagalear kráčeli v jejích stopách, každý ve svém vlastním světě – jeden ostražitý, druhý ponořený do knihy, která se podivuhodně sama otáčela. Po třech hodinách jsme dorazili na místo, ale naší pozornost upoutalo temné bzučení, vůně medu a zvláštní „Vůp, vůp, vůp!“ znějící z nedalekého podrostu.

Háj obřích borovic

Na mýtině pod borovicemi jsme objevili čtyři obří ptáky, dusící se a opuchlé, s zobany obalenými lepkavou hmotou. Fagalear zjistil, že jde o med a jsou pobodaní od velkých včel a ošetřil jejich zranění. Po jejich stopách jsme dorazili k samotným borovicím, které byly neobyčejné: jejich kmeny sloužily jako gigantické úly obřích včel, jeden z nich čerstvě poškozený od ptačích zobanů, kde včely poletovaly v ve složitých obrazcích, připomínajících taneční figury. Fagalear si vzpomněl na elfské tradice a zaujatě pozoroval roj, zatímco Trixa zkoumala půdu pod borovicemi. Objevila tam zbytky elfského tanečního parketu a mimo jiné i kouzelný prstýnek. Když s ním začala po parketě tančit, včely se svým způsobem přidaly, brzy je to ale rozdráždilo a mírně ji pobodaly.

Jako trpaslice si s magií prstýnku nevěděla moc radi, a tak jej nejprve Fagalearovi, který odmítl.

Mezitím Stín vyšplhal na jednu z borovic a odhalil výhled na okolí: majestátní vodopád na severu, zřícené elfí město na severozápadě, černé obelisky na jihu a neprostupnou džungli východním směrem. S těmito informacemi jsme se rozhodli pokračovat k černým kamenům.

Setkání s parními impy

Cestou k černým kamenům jsme narazili na dvojici hlasů, které komentovaly naši přítomnost šeptavými sykoty. Zaslechli jsme útržky o „nováčcích“ na ostrově a „svobodných trpaslících“. Stín zmizel mezi stromy, aby dvojici vystopoval, ale brzy jej odhalili. Ukázalo se, že jde o parní skřítky, Valiče a Spálíka, kteří nás zavedli k ruinám obsidiánového chrámu. Tam vyzvali naši družinu ke sázce: pokud odhalíme, co se stalo na jejich improvizovaném závodišti, zajistí nám pozvání do kasína v Chrámu věčného klidu. Pokud ne, budeme muset plnit úkol místo nich.

Na závodišti jsme objevili zraněná zvířata a stopy od velkých ptačích zobanů. S pomocí Fagalearova magického dotazu ke zvířatům a Trixiných postřehů jsme pochopili, že impové uspořádali závod mezi ptáky a tabibarami (čtyřnohá zvířata s růžky) jako součást vlastní sázky. Tabibary byly zraněny zobáky ptáků a teď si rány olizovaly, ale jejich drsné jazyky zranění jen zhoršovaly. Po vysvětlení situace impové uznali naši výhru a nabídli nám pozvánku do Chrámu věčného klidu, kde podle jejich slov probíhají různé hry a závody. Doporučili však návštěvu odložit na zajímavější dny.

Záchrana Tvrdoše

Večer, během mapování zbytku pobřeží, jsme narazili na kamenného mužíka, pronásledovaného čtveřicí obřích stonožek. „Pomoc! Portále, kde jsi? Pomozte mi někdo!“ křičel, mávaje podivnou zvonkohrou. Fagalear rychle zasáhl a mocnou iluzí děsu zahnal stonožky pryč. Kamenný imp, který se představil jako Tvrdoš, byl nesmírně vděčný a nabídl, že se k nám připojí. Předmět, který držel, identifikoval Fagalear jako elfí zvonkohru, pravděpodobně klíč k magickému portálu někde v džungli. Tvrdoš nabídl, že pomůže portál nalézt, i když ho již k útěku nepotřeboval. Jelikož se však rychle stmívalo, rozhodli jsme se prozatím hledání odložit na následující den.

Noc pod hvězdami

S příchodem noci jsme se utábořili a zvolili hlídky. Fagalear na Tvrdošovo neustálé zvonění reagoval výmluvnou prosbou o ticho, aby naše první noc neskončila přivoláním další hrozby. Trixa, s unavenou, ale odhodlanou náladou, nabídla Stínovi prstýnek, který už pro ni neměl smysl, a ten jej přijal s dětskou radostí.

Den 2. - Na stopě elfím tajemstvím

23.11.2023 - 30.11.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po klidné noci jsme se brzy ráno vydali do džungle pod vedením Stína, který se ujal hledání nepravidelností v terénu. Jeho ostříží oči brzy odhalily potůček na zdánlivě nemožném místě. Vedeni jeho tokem jsme narazili na umělý rybníček, který skrýval středobod elfí magie – měděný oblouk posetý osmi růžovými kameny. Pět z nich zářilo bez poskvrny, zatímco tři byly porostlé mechem a popraskané.

„Tak tys to našel, rychlovouse!“ zajásal náš kamenný průvodce Tvrdoš, který byl nadšený z toho, že konečně ví kudy uniknout případným pronásledovatelům. „Nebo také ne. Potřebujeme přece někoho, kdo by nás honil!“ hulákal a začal volat na celé kolo: „Haló, je tu nějaké nebezpečí?“

Stín, v tónu přiměřeně pobaveném i otráveném, předstíral, že Tvrdoše honí. Honička skončila, když imp zacinkal zvonkohrou, a oblouk ožil – kameny se rozsvítily a tři poškozené začaly sršet jiskry. Pak Tvrdoš udeřil rukou do jednoho z nich a v oblouku se roztočil fialový portál.

„Honem dovnitř, než nás ten strašlivý netvor chytí!“ pobídl nás Tvrdoš.

Bez dlouhého rozmýšlení jsme portálem prošli. Dopadli jsme do ložnice, která kdysi zářila dekadentním luxusem, avšak nyní byla vybledlá a rozpadlá. Fresky na stěnách a stropě připomínaly elfí lásku k radovánkám – od hodování přes kouření až po neřesti takového rázu, že jsme je raději neprobírali nahlas. Všimli jsme si oranžových květin opakujících se v motivech, ale co nejvíce poutalo naši pozornost, byl zamčený elfí kabinet.

Stín, s jeho obratností a zkušenostmi, se dal do práce. Otevřel kabinet právě ve chvíli, kdy do ložnice vběhla skupina čtyř dobrodruhů. Náš hobit si v mžiku přivlastnil tři modrobílé zářící krystaly, elfí knihu a lahvičku s modravou tekutinou na dně.

Nově příchozí byli rozmanití: člověk s dýkami, barbarka s kuší, kouzelnice v potrhané róbě a ještěrák se záhadným chováním. Ti nás považovali za místní, snad kvůli našemu udivenému výrazu.

Setkání s cizinci

„Dobrý den, jmenuji se Fagalear,“ představil Fagalear sebe a poté i zbytek skupiny. „Jsme kolegové z Cechu dobrodruhů, jako vy. Možná bychom si mohli vyměnit informace, místo abychom se tu zbytečně podezřívali?“ Trixa pohotově dodala návrh na kořalku. Nakonec se atmosféra uvolnila.

Vedoucí jejich skupiny, Jack, nám řekl, že tu plní úkoly od Cechu a hledají elfí kovárnu. Klára, jejich čarodějka, hledala svého druha Nevilla, zatímco Horoch, ještěrák, hledal pokrevního bratra Jolu. Záhy nám prozradili i několik zajímavostí: zlato na ostrově není ceněné, protože je ho tu příliš a není ho jak odvézt. Martelův Cech kontroluje veškerý obchod a jakýsi magický artefakt prý brání se teleportovat pryč z ostrova.

My jsme se podělili o to, co jsme zatím zjistili, včetně elfího portálu a příběhu s Tvrdošem. Ten nám mezitím zmizel a hledal nové „kamarády“. Jackovi jsme slíbili, že si dáme pozor na Nevilla i Jolu, pokud na ně narazíme.

Prozkoumávání města

Po setkání jsme zamířili dál do elfích ruin. Narazili jsme na bazar, kde se všude válely zlaté mince – nikdo je však nesbíral. Na konci se strop zřítil a z trosek se vynořil divoký ork. Přestože vypadal zuřivě, podařilo se nám ho přesvědčit, aby nás nechal být. Předtím jsme se však dozvěděli, že bojuje s obsidiánovými strážci a že mu sílu a zuřivost dodávají kouzla.

Další naše kroky vedly k obří elfí hlavě porostlé oranžovým mechem, do jejíž dutiny jsme se rozhodli vlézt. Uvnitř jsme objevili potůček tvořící kluzký tobogán, který vedl k polštářům oranžového mechu. Bohužel jsme přišli na to, že mech uvolňuje pyl, který nutí člověka hlasitě vyslovovat každou myšlenku. Stín tím byl postižen nejvíce, což ho vedlo ke směsi nevrlosti a nechtěného humoru.

Pod mechem nás přepadly čtyři obří stonožky. Trixa se pustila do boje s drtivým odhodláním, zatímco Stín a já jsme se snažili pomoci, jak to šlo. Nakonec jsme je všechny přemohli, ale Trixu pokousali a jejich jed způsobil, že na čas zchromla na jednu nohu.

Našli jsme také jedovaté váčky, z nichž Trixa dokázala získat dávku jedu, a ukrytý totem zahánějící stíny. Když jsme se vyškrábali ven, shodli jsme se, že by bylo moudré chvíli si odpočinout a naplánovat další postup.

Příslib dobrodružství

Po návratu do elfího města jsme narazili na další zajímavost – Lázně a jejich zahrady. Divoké sochy a tapisérie, jejichž umístění nedávalo smysl, kontrastovaly se zarostlými cestičkami. Divočáci v zahradě nás naštěstí nechali na pokoji, ale když jsme vstoupili do lázeňské budovy, zjistili jsme, že nás čeká další setkání – tentokrát se skupinou ještěráků.

Tihle „Arva“ nás přivítali u ohně a podělili se o svůj příběh, svém sporu s ještěráky zvanými Goa, vyhnanství a poslání v těchto lázních.Ráno bychom měli společně pokračovat v pátrání, ať už po jejich zvědovi, nebo po tajemstvích elfí dekadence skrytých v těchto ruinách.

Den 3. - Časové smyčky, intriky a únik

30.11.2023 - 16.12.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Dopoledne jsme zjistili, že ještěráci se po ránu pustili do průzkumu na vlastní pěst. Když se však jeden z nich vrátil, tvářil se otřeseně a vyděšeně. „Kruzko, musíš to vidět,“ šeptal. A opravdu – venku na trávníku stála bronzová socha. Dokonalá, realistická, ale děsivá v tom, co představovala – jejich včerejšího průzkumníka Gluxe, proměněného do kovu, nahého a strnulého. Tento pohled všechny umlčel. Trixa prohlásila, že nechce být součástí „nějaké artistické sbírky“, a začala spekulovat o magii. Stín navrhl ustoupit a hledat, co za tím vším stojí. Fagalear se snažil situaci uklidnit, ale ještěráci zareagovali nečekaně – obrátili proti nám zbraně a pohrozili, že nás použijí jako „kanárky“ při průzkumu dalších nebezpečí.

Trixina zuřivost a Stínovy temné poznámky o jejich vyhnání od Goaů zlomily jejich odhodlání. Nakonec jsme se dohodli na společném průzkumu lázní – ovšem za neochotné atmosféry z obou stran.

Lázně a záhady elfího večírku

První patro lázní působilo jako z jiného světa. Elfové v nádherných róbách korzovali mezi obrazy, freskami, sochami a tapisériemi. Trixa brzy zjistila, že elfové jsou jen iluze – jejich přítomnost byla nehmotná, ale věci, kterými se pohybovali, mohly být skutečné. Nalezli jsme dokonce vyobrazení nás samotných. Někteří z elfů se však chovali podezřele – jedni odváděly jiné kamsi pryč. Stopy nás zavedly do solné jeskyně, kde jsme objevili těla zavražděných elfů s podříznutými hrdly. Zatím jsme do událostí nezasahovali a při dalším průzkumu jsme se také setkali s Meltalií – nádhernou nymfou, která nebyla iluzí. Její oči k nám vysílaly zoufalé prosby o pomoc. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Z jejího chování a pohledu na Fagaleara jsme vyčetli, že zná naši situaci lépe než my. Než se však stačila plně rozpovídat, povolala nás na koncert – událost, která se zdála být klíčem k celé záhadě.

Koncertní sál – Píseň proměny

V sále jsme se přichystali na představení. Meltalia a Oolah se sborem dalších nymf měly dát „zážitek pro uši i zrak“. Když však zpěv začal, stalo se něco horšího – elfí spiklenci v hledišti se zapojili do písně a s pomocí černých svitků začaly pokřivovat původní kouzlo a měnit je v prokletí. Místo krásných obrazů a soch, které měl vyčarovat zpěv, se tak samy nymfy staly předmětem kouzla a byly zaklínány do podoby uměleckých děl.

Začali jsme jednat. Trixa rozrazila elfům půlkruhy, do kterých se seskupili, Stín se snažil upoutat pozornost zpěvem (neúspěšně) a Fagalear studoval magické proudy mezi pódiem a spiklenci. Navzdory našim zásahům se temnota rozšířila – siréna Oolah a většina sboristek byly pohlceny černými chapadly a proměněny v součást uměleckých děl.

Meltalia, zasažená zoufalstvím, vyčarovala vodní meč a pustila se do elfů. Bojovala s nevídanou zuřivostí, ale proti přesile neměla šanci. Nakonec se otočila k nám, vyčarovala z fontány na pódiu poslední vlnu čisté vody, která zalila celé lázně a měla zabít všechny, jenže kouzla se promíchala do sebe a místo utopení všeho uvěznila sebe i celé lázně do časové smyčky.

Hledání úniku – Klíč v umění

Po explozi fontány jsme se ocitli zpět na začátku smyčky. Tentokrát jsme už věděli, co nás čeká. Fagalear zjistil, že umělecká vyobrazení nás a ostatních vězňů smyčky jsou cestou ven. Rozhodl se natřít své zpodobnění směsí z elfích kostí – stejnou metodou, kterou použili někteří ztracení dobrodruzi před námi a jako první zmizel z časové smyčky.

Zatímco Meltalia zoufale tvrdila, že nemá žádné své vyobrazení, Stín navrhl, aby znovu zazpívala svůj druhý kousek a vytvořila svůj obraz ve vodě. Když její píseň skončila, voda ve fontáně vytryskla a vykreslila Meltaliinu sochu ve vzduchu. S Trixou jsme neváhali a směs elfích kostí rozmíchali přímo do fontány. Meltalia získala cestu ven z časové smyčky – a my doběhli ke svým obrazům, abychom provedli totéž. Vysvobodili jsme při tom i začarovaného ještěráka.

Svobodná nymfa

O chvíli později jsme stáli před lázněmi, všichni živí. Meltalia byla volná, stejně jako my. Oolah a její nymfy však zůstaly ztracené – jejich podoby se v zahradě ani nikde jinde neobjevily. Ještěráci, opět sjednocení, se rozhodli pokračovat ve svém hledání artefaktu v podzemí.

Meltalia nám vděčně poděkovala, ale toužila najít své přítelkyně. Podle ještěráků by mohla najít vodítko u sester Pythariiných, nymf na ostrově. Dohodli jsme se, že ji za nimi doprovodíme – ale až prozkoumáme spodní patra lázní.

Do podzemí

Po dlouhé diskusi jsme se rozhodli vydat do podzemních pater lázní, kde ještěří průvodci tušili další neprobádaná tajemství. Jejich ochota k spolupráci, posílená touhou objevit mocný artefakt, který tu prý kdysi zanechal kult bohyně Hedonie, nás přiměla odložit opatrnost a pokusit se o průzkum. Meltalii jsme požádali, aby počkala u vchodu – jednak kvůli její bezpečnosti, jednak proto, že náš návrat s ní k Sestrám Pythariiným stále zůstával jedním z našich cílů.

Trixa vedla skupinu a nařídila ještěrákům připravit sekery – už včera jsme se přesvědčili, že rostliny v těchto lázních nejsou obyčejné. Sotva jsme dorazili ke schodům do sklepení, zjistili jsme, že okolní kořeny a šlahouny jsou mnohem hustší než předchozího dne. Jako by během noci narostly a začaly se pohybovat přímo před našima očima. Přesto jsme se rozhodli pokračovat. Trixa a ještěráci se pustili do sekání. S její houževnatostí a přesnými zásahy jsme se brzy prosekali dolů.

Zápas s kořeny a sestup do šaten

Prostor spodního patra, který kdysi sloužil jako šatny, byl nyní zcela pohlcen rostlinným životem. Kořeny tu byly silnější a pevnější, některé vypadaly jako prastaré a nedobytné. Trixa si s nimi však vedla skvěle. Když se najednou ozval hluk z opačné strany, zjistili jsme, že ještěří skupina, která postupovala paralelně, narazila na agresivní šlahouny. Jednoho z jejich bojovníků šlahoun odhodil o zeď, druhého stáhl do hloubky, třetí se zmítal v jejich sevření. Fagalear, po krátkém váhání, vyrazil s kukri na pomoc. S jeho zásahy a Trixiným rozhodným úderem se nám podařilo zachránit zamotaného ještěráka. Bohužel utrpěl zranění, které si vyžádá čas na zotavení.

Těsně po uklidnění situace jsme si všimli, že šlahouny se stahují do průchodu vedoucího do největšího bazénu. Zdálo se, že se něco v temnotě připravuje. Rozhodli jsme se pokračovat – naše pochodeň vrhala světlo na obrovskou rostlinu, jejíž tělo bylo velké jako dům. V jejím středu se nacházelo obrovské oko, které nás upřeně sledovalo. Bylo jasné, že se připravuje na obranu.

Bitva s obří rostlinou

Trixa se vrhla kupředu s bojovým pokřikem. „Sekery se mnou a střelci do oka!“ Stín mezitím hledal slabiny v rostlině a zaměřil se na modré vaky podél jejích větví. Jeho šíp vak prorazil, ale z vylité tekutiny se vyvalil čpavý zápach, který začal působit omamně na všechny v blízkosti. Fagalear, neztráceje chladnou hlavu, použil svou magii – pomocí telekineze vyslal svou pochodeň přímo do středu rostlinného oka. Oheň zažehl a pronikl hluboko do rostliny, která se začala zmítat v chaotické agónii. Její útoky ztratily zaměření, což nám dalo prostor k ústupu.

Při boji si však Stín všiml něčeho zvláštního – rostlina obrůstala sochu koně, vyrobenou z podivného průsvitného materiálu, snad křišťálu nebo fialového skla. Ještě jsme ale neměli čas tento nález prozkoumat, protože nás čekala další hrozba.

Stínoví elfové a neúprosný ústup

Z bočních chodeb a bazénků začaly vystupovat podivné postavy – kdysi elfové, nyní něco mezi zombiemi a stíny. Z jejich rozšklebených úst se ozývalo: „Kouzla! Kouzla!“ Jakmile se přiblížili, stali se okamžitě prioritou. Trixa se pustila do boje nablízko, její obouruční sekera zranila jednoho z těchto elfů, ale smrtelná rána nestačila – dál se potácel vpřed. Stín a Fagalear usoudili, že v této bitvě nemá cenu setrvávat. Fagalear zavelel ke stažení a couval ke schodům. „Rychle nahoru!“ vykřikl, zatímco Trixa kryla ústup svými zuřivými útoky. Ještěráci, poháněni zoufalstvím, se rozdělili – někteří následovali nás, jiní se rozhodli pokusit prorazit k rostlině a zmocnit se sochy.

Trixa se nakonec probojovala ven, těsně předtím, než by ji masa stínových elfů pohltila. Venku si otřela pot z čela a zaklela: „U všech trpasličích exkrementů, tohle byl teda mazec… Myslela jsem, že je po mně.“

Odhalení tajemství a nové výzvy

Díky Stínovu naslouchání se nám podařilo odhalit mnohé z tajemství, která ještěráci před námi skrývali. Jejich skutečný úkol zahrnoval hledání svatyně bohyně Hedonie a jejího artefaktu – křišťálového koně, který má moc přitahovat stíny elfů a oživovat je. Ještěří vůdce, Damadar Deodan, není však ještěrák, ale rákšasa – mocný tygří démon. Tento tvor používá magii stínů k posílení svého kmene a pátrá po důvodech, proč se nedá teleportovat z a na Ostrov Horkých zřídel. Nyní, když ještěráci vědí, kde artefakt je, a jak jej chrání hordy stínových elfů, rozhodli se zaměřit na tento sekundární úkol.

Po našem vyčerpávajícím střetu jsme se shodli, že odpočinek a ústup do bezpečnější části ostrova jsou nyní prioritou. Doprovodíme Meltalii k Sestrám Pythariiným.

Vodopád a zraněný ještěr

Po krátkém obědě jsme vyrazili na východ, opouštějíce ruiny města. Zprvu rychlý postup se zpomalil, jakmile jsme vstoupili do džungle. Stoupali jsme po strmých svazích, kde hustý porost stromů zakrýval výhled, a šumění moře nahradily zvuky vřeštění opic a zpěv ptáků. Cesta byla náročná, ale neztráceli jsme směr.

Po několika hodinách se k běžnému zvuku džungle přidal nový – pravidelné hučení vodopádu, které každých několik minut přerušoval hlasitý zvuk, jako by se něco vyvalilo s obrovskou silou. Když se stromy rozestoupily, spatřili jsme vodopád v celé jeho kráse. Stříbrný pruh vody se blyštil na černozeleném pozadí útesů a padal z výšky téměř tří set metrů do jezera hluboko pod námi. Z výšky vodopádu se pravidelně vyvalovaly obrovské mraky páry, které se rozplývaly nad džunglí.

Blíže vodopádu jsme si všimli ještě něčeho – asi sto metrů nad námi, necelých patnáct metrů pod přepadem, ležel na kameni mohutný ještěrovitý tvor. Jeho tělo měřilo odhadem osm metrů, měl velký zoban a bylo patrné, že jedna noha je zlomená. Syčel bolestí a zjevně se necítil dobře. Na vrcholu vodopádu stály další dva podobní tvorové, kteří s obavou shlíželi dolů.

Fagalear zvedl ruku, zamával a pokusil se s ještěrem komunikovat. S pomocí magického obrazce vytvořeného z jeho kouzelné knihy se mu podařilo navázat primitivní kontakt. Ještěr zareagoval sykotem, kterému Fagalear rozuměl: „Šel napít. Gejzír. Leknutí. Pád. Noha. Bolest. Strach. Hluboko.“ Bylo jasné, že ještěr sklouzl z vrcholu, když ho něco vyděsilo. Jeho zranění mu nedovolovalo snadno sejít dolů, navíc by riskoval, že strhne kamennou lavinu, což by ohrozilo všechny.

Trixa mezitím zkoumala ještěrovu podobu a stezku kolem vodopádu. Ujistila se, že tvor je býložravec, byť jeho zoban a rohy prozrazovaly, že by se v ohrožení dokázal velmi efektivně bránit. Také zjistila, že na druhé straně údolí by mohla být cesta dál, ale jediný způsob, jak se tam dostat, by byl překonat vodopád – buď přelézt skálu, nebo nalézt jiný způsob, jak ho obejít.

Vyléčení ještěra

Stín mezitím navrhl použít poslední modrý léčivý krystal, který jsme měli. S vědomím, že krystal může ještěra vyléčit, se nabídl, že ho k němu vynese. Fagalear se sarkasticky ušklíbl a navrhl, že pokud Stín uklouzne, raději ho „zbaví trápení kamenem“, aniž by upřesnil, zda myslí ještěra nebo Stína. Stín mu na to odvětil stejně kousavě: „To mě radši rovnou hoď na toho ještěra.“ A pak bez zaváhání začal šplhat nahoru. Fagalear mezitím uklidňoval ještěra a žádal ho o trpělivost.

Stín vystoupal k ještěrovi a přiložil krystal na jeho zlomenou nohu. V čarovném světle se rána zacelila a noha byla opět silná. Ještěr vděčně zaťukal zobanem o Stínovo rameno a vydal zvuk, kterému Fagalear rozuměl jako „Díky.“ Pak se začal pomalu škrábat zpět nahoru k vrcholu vodopádu, kde na něj čekali jeho druzi. Stín se rozhodl ještěrovu gestu důvěry vyhovět a následoval ho vzhůru.

Meltalia, která scénu tiše sledovala, pochválila Fagalearovu ochotu pomoci. „Máš dobré srdce, na elfa. Ne tak statečné, abys sám vystoupal vzhůru, ale pomohl jsi. Je to škoda. Ne pro tebe, ale pro tento ostrov… a možná i pro celý svět.“

Kouzlo nymfy a vodní spirála

Na Meltaliin návrh jsme se rozhodli vystoupat k vrcholu vodopádu a rozhlédnout se po okolí. Fagalear dychtivě sledoval každý její pohyb a doufal, že uvidí další příklad síly vody. Meltalia se postavila k vodopádu, vztáhla ruce a začala zpívat. Její slova byla pro Fagaleara neznámá, ale povědomá – jako by oživovala runy, které elf studoval ve své magické knize.

Voda pod jejími kouzly přestala padat kolmo dolů a začala se vinout v dlouhé spirále, která se zkracovala a formovala do pevného, šroubovitého útvaru. Spirála se táhla od přepadu až dolů k jezeru a tvořila cestu, po níž bylo možné stoupat. Meltalia vykročila, ale její krok nebyl bezchybný – noha se jí propadla skrz vodní povrch a ona ztratila rovnováhu, než se znovu zachytila. Přiznala s úsměvem: „Vyšla jsem za ta léta trochu ze cviku. Ale když budete našlapovat zlehka, voda by vás měla unést. A i kdybyste spadli, dopadnete do jezera měkce, jako do peřin.“ Fagalear lehce našlapoval po zpívající vodě, téměř stejně ladně jako sama nymfa. Zato Trixa... ta se s odhodláním vydala nahoru, ovšem její těžké kroky a váha se brzy ukázaly jako příliš velká zkouška pro Meltaliino kouzlo. Po pár krocích pod ní voda povolila. Propadla se.

Viděli jsme, jak se Trixa řítí zády dolů. Její dopad na hladinu byl tvrdý, a ačkoli se vody pod ní rozstříkly, udržet dech jí stálo všechnu vůli. Zlomená žebra jí bolestivě připomněla, jak nemilosrdná je gravitace. Její zbroj a batoh, přivázané lanem k jejímu pasu, ji okamžitě začaly táhnout ke dnu. Bez zaváhání se pustila do boje o přežití – snažila se sundat batoh, aby mohla vyplavat na hladinu, ale přetížení a bolest jí úsilí komplikovaly.

Fagalear neváhal. I když zvažoval možnost pomoci pomocí kouzla, uvědomil si, že zbrklý zásah by mohl spirálu zcela rozbít a ohrozit všechny, včetně Meltalie. S podporou nymfina dalšího kouzla se po vodní spirále rychle sklouzl dolů, voda se pod ním proměnila v jemnou skluzavku a vyložila ho na břeh jezera. Okamžitě se rozběhl směrem k Trixe, která mezitím bojovala s lanem a snažila se udržet nad vodou.

„Na písčitý břeh!“ zavelel a skočil do vody. S velkým úsilím se mu podařilo Trixu dostat na suchou zem. Rozpláclá v písku jen lapala po dechu, zatímco Fagalear rozvazoval lano a vytahoval její těžkou zbroj. Pohlédl na ni přísně, ale slova si nechal pro sebe. Trixa byla sama dost potrestaná. Místo výčitek jí pomohl upravit zlomená žebra – utáhl zbroj tak pevně, jak bylo možné, aby zabránil dalšímu zranění. Bolest byla nesnesitelná, ale nezbytná.

Trixa, polohlasem, vděčně poděkovala. Sklíčeně dodala, že teď by dala všechno za trochu trpasličí kořalky, kterou musela nechat za sebou. Přesto byla ráda, že i přes svůj pád zachránila nejen sebe, ale i svou zbroj a sekeru. V džungli se bez nich těžko obejde.

Elfí rozcestník

Zatímco se Fagalear věnoval Trixe, Stín zůstal nahoře a pokračoval ve zkoumání okolí. Ještěři, kterým předtím pomohl, už zmizeli, ale Stínova zvědavost mu přinesla nečekanou odměnu. Při procházení porostem objevil starou elfí stezku. Byla zarostlá a její stopy téměř splynuly s okolím, ale značky na kamenech ji jasně označovaly jako někdejší důležitou cestu. Navíc poblíž schodiště, které vedlo dolů do rokle, našel i náčrt staré mapy ostrova. Značila směr k místům, jež elfové kdysi považovali za důležité – „včelí háj“ a „akvárium“, což zřejmě odkazovalo na dnešní kasíno. Stín se spokojeně vrátil zpět k našemu tábořišti, kde nás informoval o svém nálezu.

Když padla noc, došli jsme na místo, kde elfí cesta stále sledovala úpatí skalního ostrohu. Zbytky schodů, i přes své stáří, byly stále pohodlné a bezpečné. Bylo ale jasné, že dál už dnes pokračovat nemůžeme. Únava z celodenní cesty, pádů a záchran nás všechny dohnala. Rozhodli jsme se utábořit a odpočinout si, než se ráno vydáme dál.

U táborového ohně jsme znovu zhodnotili své možnosti. Fagalear si bedlivě prohlédl mapu a slíbil, že ji obkreslí do svého deníku, aby ji neztratili z dohledu. Trixa, i přes své zranění, trvala na tom, že dál pokračuje s námi. Její trpasličí odhodlání a neústupnost jí pomáhaly překonat bolest. A Stín, spokojený se svým objevem, naznačil, že elfí cesta může být klíčem k bezpečnějšímu postupu džunglí.

Meltalia se k nám připojila tiše, jen občas pohlédla na Fagaleara a jakoby přemítala o jeho přístupu k magii. Na jejím tváři byl vidět zvláštní smutek – možná nad tím, co ostrov ztratil, nebo nad tím, co nás ještě čeká.

A tak jsme pod hvězdami, obklopeni džunglí a jejími zvuky, plánovali další kroky. Ráno nás čekala elfí cesta na jih a křižovatka rozhodnutí, kam se vydat dál.

Den 4. - Podivnosti na cestě

16.12.2023 - 2.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Na rozcestí jsme dlouho zvažovali, kterou cestou se vydat. Na jih se nabízel borový háj, zatímco na východ vedla elfí stezka k řece a dalšímu vodopádu. Byla tu i možnost stoupat po točité pěšině na skalní ostroh. Fagalear byl rozhodně pro východ a navrhl, že pokud by to bylo nutné, můžeme se k rozcestí vždycky vrátit. Trixa, poznamenaná svým neblahým pádem z předchozího dne, by se raději vodě vyhnula, ale nakonec jsme se shodli, že půjdeme na východ. Její trpasličí pragmatismus uznal, že otáčet se zpět by nás stálo více času, než bychom získali.

Hadi s beztvářnými hlavami

Cesta nás vedla okrajem skalního ostrohu, kde byla místy schůdná a místy nás nutily skalní překážky vracet se zpět a prosekat se džunglí. Nakonec jsme dorazili k řece. Trixa nás zkušeně navedla k místu, kde by se dal postavit vor pro přepravu – Meltalia by ho však možná ani nepotřebovala. Její zálesácké oko si však všimlo něčeho, co nám ostatním unikalo. Na protějším břehu se pohybovali čtyři obří hadi s beztvářnými hlavami. Jejich přední konce těl byly zvláštně rozplizlé a roztřepené. Už jsme takového tvora viděli ve městě – tehdy se na jeho hlavě zjevily naše vlastní tváře. Tihle však zatím nevypadali, že by nás zpozorovali. Soustředili se na zvláštní činnost – vytvářeli hromady z lebek a kostí. Mezi nimi byly i lebky orků.

„Nevypadá to dobře,“ řekla Trixa, když si je prohlížela. „Viděla jsem, co udělal tenhle had zemnímu elementálovi. Nejsem zbabělec, ale se zlomenými žebry to proti čtyřem nepůjde.“ Fagalear i Stín souhlasili – tiše jsme se shodli, že je lepší hadům se vyhnout. Místo pokusu o přímý přechod řeky jsme zamířili podél vodopádu vzhůru.

Čedičové koule

Staré elfí schodiště, které vedlo podél vodopádu vzhůru, bylo zarostlé a značně poškozené. Na některých místech byly kameny stržené, jinde kluzké mechem nebo ohlazené dešti. Výstup byl zdlouhavý a náročný, ale nakonec jsme se dostali na hranu vodopádu. Tam jsme kousek dál proti proudu našli brod – Meltalia nám svou magií usnadnila přechod přes vodu, takže i Trixa se zlomenými žebry zvládla překonat tok bezpečně. Na druhém břehu jsme pokračovali džunglí směrem na východ, až jsme dorazili na nečekaně podivné místo.

Před námi se objevila louka, ohraničená dvěma vysokými palmami. Mezi nimi v přímé linii stály čtyři čedičové koule, největší z nich měla průměr asi dvanáct metrů, nejmenší tři. Na jižní straně každé z koulí byl úzký průchod, vysoký zhruba dva metry. Na vrcholcích dvou největších koulí se vyhřívali dva šupinatí tvorové, podobní ještěrkám, ale mnohem větší – asi čtyři metry dlouzí. Jejich těla pokrývaly kostěné výrůstky, které vypadaly jako přirozené brnění. Ačkoli nevypadali jako predátoři, jejich rozeklané zobany a těžká kůže jasně naznačovaly, že by byli v boji obávanými protivníky.

Trixa se k nám sklonila a tiše šeptala: „Nejsou to lovci, co by nás honili po džungli, ale pokud je vyprovokujeme, bude zle. Fagalear, zkus s nimi promluvit. Možná budou přístupní domluvě.“

Fagalear, s typickým klidem, vystoupil ze stínu stromů a přistoupil k palmě. Hlasitě pozdravil a vysvětlil ještěrům, že jen procházíme a nechceme jim ublížit. „Ani po zuby ozbrojená trpaslice ne,“ dodal s úsměvem, což Trixa okomentovala lehkým zavrčením. Během řeči nepřestával listovat svou kouzelnou knihou, hledal obrazec, který by mu případně umožnil efektivně komunikovat s těmito tvory.

Když se zmínil o nymfách – tvorech vody a ladnosti – ještěři zvedli hlavy, líně na něj pohlédli a poté mávli tlapami směrem ke skalám, jež se táhly na východ od severu k jihu. Z naší pozice bylo vidět úzkou cestičku, vinoucí se skalami – přesně to, co naznačovala i elfí mapa, kterou jsme měli.

Ještěři se pak otočili zpět ke slunci, ignorujíc nás dál. Jejich nezájem jsme uvítali a po tiché dohodě jsme obrátili pozornost ke čtyřem čedičovým koulím. Koule, zřejmě elfího původu, měly na svém povrchu trojúhelníkové plošky a na jižní straně každé z nich byl úzký průchod. Zvědavost nám nedala, a tak jsme se rozhodli podívat dovnitř. Fagalear se odhodlal jako první a vstoupil do nejmenší z koulí.

Jakmile Fagalear vešel dovnitř, dveře za ním tiše zapadly. Zvenčí jsme se Stínem a Trixou uviděli na povrchu koule elfskou číslovku „99“, která začala pomalu odpočítávat dolů. Trixa okamžitě propadla panice: „Co to znamená? Čísla běžící dolů, to nevěstí nic dobrého!“ Pokoušela se kouli otevřít, ale nebylo kde páčit – konstrukce byla bez jediné spáry. Fagalear mezitím uvnitř zažil naprosté ticho a tmu. Jen vznášející se nápis v elfštině mu přikazoval: „Pohleď do svého nitra, bys nalezl mír a svobodu.“ Když se zklidnil a ponořil do svých myšlenek, jeho vnitřní soustředění rozsvítilo jeden z trojúhelníků na povrchu koule.

Po návratu z první koule nám Fagalear vysvětlil, co se uvnitř dělo, a pokračoval v průzkumu větších koulí. Každá koule vyžadovala více soustředění, aby rozsvítila všechny své trojúhelníky, a s rostoucí velikostí se zvyšoval i magický tlak. Když se mu to podařilo, získal přitom magický bonus: jeho příští kouzlo bude silnější.

Trixa, přestože nemá žádné magické nadání, se rozhodla to také vyzkoušet. Její pokus v nejmenší kouli však nepřinesl tak výrazný efekt – kouzlo, které by ji zasáhlo, ať už dobré či zlé, bude mírně posíleno. Stín byl úspěšnější – jeho pokus mu dodal podobný bonus jako Fagalearovi.

„To je opravdu fascinující,“ poznamenal Fagalear, když si do svého deníku zapisoval poznatky. „Ale koule nejsou bez rizika. Větší z nich by mohly být nebezpečné. Tyhle artefakty nejsou jen pro zábavu.“

Prastaré vejce a vodní impové

Poté jsme pokračovali na východ a po pár hodinách dorazili k podivné oválné stavbě, připomínající obří vejce. Povrch této „skořápky“ byl pokryt šupinami podobnými ještěrčí kůži. Z jižní a západní strany jej obklopovala křoviska s modrobílými lístky. Když jsme se přiblížili, vyšla zpoza vejce dvojice vodních impů – bytostí tvořených čistou vodou. Byli překvapeni naší přítomností a ještě více zaskočení, když uviděli Meltalii.

„Nymfa? A v doprovodu elfáka!“ zvolal jeden z nich. „To je ale záhada, Sprško!“ přitakal druhý. Meltalia jim vyjevila, jak jsme ji osvobodili, a impové uznali naši dobrou vůli. Přesto nás ujistili, že o samotném vejci toho mnoho nevědí. „Je to tu od pradávna. Starší než elfové,“ dodala Meltalia. „Elfové o těchto věcech říkali, že pocházejí z dob prastarých.“

Trixa byla fascinovaná: „Prastarých? To jako že tu byl někdo před elfy? Zajímavé! Fagaleare, tohle tě musí zajímat.“ Bohužel jsme se museli rozhodnout, zda průzkum vejce odložíme, nebo se jím budeme zabývat hned.

Nakonec jsme se rozhodli odložit průzkum vejce a přenocovat. Poblíž jsme objevili rozpadlý příbytek s čedičovou podsadou a kmeny proměněnými na kámen. Přestože střecha byla děravá, Trixa ji vyspravila, zatímco Stín prozkoumával okolí. Při tom našel zavěšený obsidiánový srp se zvláštní lehkostí a runou oka na čepeli. Srp byl zřejmě magický, což Fagaleara velice zaujalo.

Během příprav na noc jsme si všimli, že se k vejci shromažďují stáda tapibar – stejných zvířat, jaká jsme dříve viděli v závodišti. Jejich chování bylo zvláštní. Slabší kusy stáda chránili silnější jedinci, a když se Trixa pokusila nadojit mléko, samice se samy přiblížily, aby jí pomohly. Stádo se však poté začalo hromadně přesouvat směrem k vejci. „To není normální,“ podotkla Trixa. „Jako by ta zvířata měla kolektivní mysl.“

Příval, jeden z impů, později poznamenal: „Chodí sem, když je slunovrat nebo rovnodennost. Ale teď? Takové shromáždění jsem nikdy nezažil.“ Meltalia to uzavřela: „Je to záhada, stejně jako vejce.“

Den 5. - Generálka Marcie

2.1.2024 - 22.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Naše ráno začalo neúspěšným pokusem najít správnou cestu. Přestože se Trixa ujala vedení, spletitá údolí ve vrchovině nás zavedla do míst, kde jsme zcela ztratili orientaci. Stezky se klikatily, svahy vypadaly jeden jako druhý, a za několik hodin pochodu jsme už vůbec netušili, kde jsme. Až Stín převzal vedení, vyvedl nás z bludiště tří údolí k místu, které nás zaujalo novým překvapením.

Setkání s generálkou

Pod třemi jasanovými stromy jsme narazili na osamělou lidskou válečnici, která si nás zpočátku měřila nedůvěřivým pohledem. Měla černé vlasy a oči, obouruční sekeru po boku a tvář poznamenanou mnoha bitvami. U jejích nohou se otvíral asymetrický otvor do skály, lemovaný duhovými krystaly a kapradím. Když jsme ji oslovili, její reakce byla vše, jen ne přátelská.

Stín, se svou hobití drzostí, ji oslovil „babičko“. To ji však rozohnilo: „Babičko? Já ti dám babičku, ty malý drzoune!“ A pak, stále rozhořčená, pokračovala: „Jsem generálka Marcia, a ne ledajaká! Vedla jsem armádu pěti tisíc mužů. Ale teď hledám smrt v boji – čestnou smrt, ne žádné stárnutí na loži!“ Marcia nám vysvětlila, že se toulá ostrovem ve snaze najít orčí kovárny, aby mohla opravit svou sekeru, „Krvesajku“, než se vrhne do posledního boje.

Trixa se snažila situaci uklidnit a popsala jí, že jsme nedaleko narazili na hady s mihotavými hlavami, kteří se hrabali v hromadě orčích kostí. To ji zaujalo: „To zní jako dobrodružství hodné válečnice. Půjdu tam. Ale nejprve tahle jeskyně.“

Marcia nám nabídla, abychom prozkoumali jeskyni spolu s ní. Tunel osvětlovaly paprsky „slunce“, přestože žádné průduchy na povrchu svahu nebyly. Fagalear se ale postavil proti této myšlence: „Meltaliino bezpečí je prioritou. Nepodstoupili jsme tolik rizika jen proto, abychom ji teď vystavili nebezpečí, kterému se můžeme vyhnout. Pokračujme k nymfám.“ Ačkoli Trixu lákala možnost zkoumat jeskyni, souhlasila s tím, že se nejprve postaráme o Meltalii a průzkum odložíme.

Než jsme pokračovali, Fagalear se rozhodl vyzkoušet runový srp, který Stín našel v předchozím dni. Namířil jej na nedalekou borovici, pronesl aktivační slovo „Zřím!“ a srp okamžitě vyrazil vpřed, usekl několik větví se šiškami a přinesl je zpět v úhledné otepi. Tento magický předmět očividně sloužil ke sklizni, což mohlo být užitečné – i když jeho plný potenciál jsme zatím neznali.

Začali jsme znovu postupovat, tentokrát pod vedením vodních impů Přívala a Spršky. Ani oni se však v této pahorkatině nevyznali a jejich pokusy najít cestu byly plné nejistoty. Trixa opět převzala vedení a konečně nás dokázala navést správným směrem. Stoupali jsme klikatým údolím až na hřeben, odkud se před námi otevřel výhled na široké údolí táhnoucí se až k moři.

Když vodní elementálové spatřili na obzoru modrou linku oceánu, zavýskli radostí a vyrazili kupředu. My je následovali, ale postup džunglí byl opět pomalý a náročný. Slunce se už začalo sklánět k obzoru, když jsme dosáhli konce údolí. Naše cesta k nymfám pokračuje, ale konečně se zdá, že jsme na správné stopě.

Mýtina na okraji útesu

Slunce zapadalo za obzor, když jsme se konečně dostali na mýtinu s nádherným výhledem na moře. Byla to malá plocha, ohraničená hustou džunglí a zakončená strmým útesem. Dominantou mýtiny byla vysoká palma s dlouhými provazovitými listy, které se v zapadajícím světle jevily téměř jako hadí těla. Trixa, zkušená trpasličí zálesačka, si palmu okamžitě podezřívavě prohlédla – a její obavy se ukázaly jako oprávněné.

„To je masožravá palma,“ prohlásila Trixa, ukazujíc na vybělené kosti rozházené v jejím okolí. „Ty listy jsou jako chapadla, která kořist chytí a přitáhnou ji doprostřed, kde bude strávena.“ Současně však poznamenala, že její listy jsou ideální materiál na pevná lana. Palma ovšem zablokovala náš přístup ke starému schodišti vytesanému do stěny útesu – naše cesta k moři a nymfám vedla přes ni.

Rozhodli jsme se na mýtině přespat a ráno pokračovat po schodech dolů k moři. Noční hlídky byly ale neklidné. Mýtinu ovládl podivný šramot, který připomínal tisíce drobných kroků. Brzy jsme zjistili, že pohyb vychází od bílomodrých keřů s květy, které se nacházely podél okraje útesu. Tyto keře se totiž během noci pomalu přesouvaly – z východních svahů na západní, zřejmě tak, aby jejich listy zachytily co nejvíce slunečního světla při východu i západu slunce. Pohled na „putující keře“ byl fascinující, ale zároveň znepokojivý. Ostrov nás znovu překvapil svou podivností.

Den 6. - Generálka Marcie

22.1.2024 - 18.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Ráno jsme se probudili za prvních paprsků slunce a vrátili se k plánování cesty. Po Fagalearově úspěšném pokácení masožravé palmy a jeho zručně zhotoveném laně, které si ihned přidal do svých zásob, jsme pokračovali na východ, hledaje vchod do jeskyní nymf. Impové při tom zmíní, že nymfy měly v poslední době problém s wydary, tvory schopnými prohrabat se skrz zem, a to nás přivedlo na myšlenku hledat takový vchod, abychom nemuseli užít hlavní podvodní tunel.

Puklina ve skále

Cesta nás dovedla do malé prohlubně mezi svahy, kde jsme narazili na šedivý skalní výběžek s úzkou svislou prasklinou uprostřed. Kolem skály se táhly stopy dávných výbuchů, nyní zarostlé mechem a trávou. Na první pohled bylo jasné, že se někdo v minulosti pokusil do skály dostat násilím. Fagalear si prohlédl trhlinu blíže a za ní zahlédl náznaky podzemní síně či dómu – ale puklina byla příliš úzká na to, aby jí mohl projít člověk.

Trixa, vždy plná nápadů, sáhla po dýce a zkusila lehce rozšířit puklinu. „Co kdybychom tam procpali Stína?“ nadhodila s lehkým úšklebkem, ale její námaha nic nezměnila. Puklina byla neoblomná.

Stín se zatvářil zděšeně. „Tohle už jsem v životě viděl, a nefungovalo to dobře. Můj bratranec z třetího kolene se takhle jednou zasekl při vykrádačce. Skončil v rukou královského čaroděje... a pak v žaláři. Nene, díky, já zkoušet nebudu!“ dodal a zamířil dál na jih.

Tyrkysoví strážci

Cesta byla náročná – strmé stoupání a klesání střídaly úseky s řidší džunglí, která však přesto zpomalovala náš postup. Po několika hodinách jsme konečně dosáhli místa, které odpovídalo popisu vodních impů: široká puklina vedoucí do země, obklopená úlomky krystalů. Vedle pukliny se na velkém vyhřátém kameni líně povalovali dva hadi.

Byli to krásní tvorové – asi metr dlouzí, s tyrkysovými šupinami, mezi nimiž se leskla měděná žíhaná struktura. Občas zvedli hlavu, ochutnali vzduch svými rozdvojenými jazyky a znovu se položili na kámen. Jejich přítomnost nám ale zablokovala cestu.

Fagalear vystoupil vpřed, jako už několikrát předtím, a pokusil se s hady navázat kontakt pomocí své kouzelné knihy. Skrze obrazec přeložil své slova do hadího jazyka a s úklonou je pozdravil: „Slunný den přeji. My vaši cestu jen míjíme, hledáme krystalové hrabáče, kteří vás tu trápí. Smíme pokračovat, aniž bychom vás rušili?“

Hadi se okamžitě zvedli, jejich zlatavé oči se upřely na Fagaleara. Jeden z nich sykl: „Zničili nám vajíčka. Ošklivci, hrabáči. Jak mám vědět, že nezničíte další?“

„Dáme vám čas vaše vajíčka odnést a schovat daleko od nás i od těch hrabáčů,“ odpověděl Fagalear klidně, s pohledem upřeným do očí jednoho z hadů. „Tady nejste v bezpečí. Hrabáči se vrátí, ale pokud nás necháte projít, možná se nevrátí vůbec.“

Hadi si nás chvíli podezřívavě prohlíželi, jejich jazyky neustále zkoumaly vzduch. Nakonec jeden z nich pokývl hlavou, a spolu se svým druhem zmizeli mezi křovisky, jejich vejce schovaná v bezpečí.

„Můžeme jít,“ pronesl Fagalear, když se ujistil, že hadi zmizeli. „A buďte opatrní, kam šlapete.“