Kronika osvoboditelů z Ostrova Horkých zřídel

Příjezd na Ostrov Horkých zřídel

19.11.2024 - 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Rudý západ a příchod noci

Naše poslední noc na moři začala pohledem na nebe, které zůstalo nezvykle rudé i po západu slunce. Nejprve jsme tomu přikládali obvyklé červánky, ale brzy jsme pochopili, že za tím stojí něco mnohem mocnějšího – jedna z vulkanických sopek na Ostrově Horkých zřídel, cíli naší cesty, ohlašovala svou přítomnost. Námořníci zůstávali klidní, zjevně zvyklí na takové divadlo. My, neznalí, jsme zůstali okouzleni a v tichém úžasu jsme hleděli na severovýchod, kde nebeská rudá přetrvávala, zatímco zbytek oblohy pohltila temnota.

Fagalear byl přerušen ve svém rozjímání námořníky, kteří ho požádali o pomoc s rozděláním ohně. Elfa jejich špinavé posměšky dopálily, zejména když jeho magie na palubě – snad kvůli blízkosti sopek, snad z jiných důvodů – selhala. Se skřípěním zubů je odbyl a stáhl se zpět do podpalubí.

Mezitím Trixa, pobavená rudou oblohou, která jí ladila k ohnivým vlasům, zachytila několik řečí od námořníků. Ve svém typicky drzém stylu se vyptávala na místní pověry. Z jejich přehnaných historek, jak trpaslíci na ostrově končí v žalářích sopky, umírají žalem z elfských památek či jsou požíráni nestvůrami s obřími kusadly, si nic nedělala. A přestože se smála, jak to s ní „nemá nic společného“, rozhodla se jim jejich opilecké povídačky zpestřit a v nestřežený okamžik jim naplivala do rumu.

Stín, přestrojený za trpaslíka, držel po většinu večera odstup a pozoroval okolí v tichosti. Námořníci si ho mezi sebou dobírali a přezdívali mu "trpasličí nedochůdče". Možná proto ho ani nepozvali ke společnému popíjení rumu, což ho nevyvedlo z míry. Kdo ví, možná mu ticho a samota dávaly čas přemítat, zda jeho sestřina nehoda opravdu stála za to, aby se vydal do tohoto neznámého pekla.

Pozdní večer na palubě

Jak noc pokročila, rudá záře na nebi ustoupila, rozptyl přehlušily těžké mraky, a loď opět pohltila temnota. Kapitán se rozhodl oslavit blížící se konec cesty a dovolil výjimečné příděly jídla a soudku rumu. Na palubě panovala uvolněná nálada, a i když některé z komentářů námořníků k našim osobám – obzvláště k Fagalearovi a Stínovi – zaváněly cynismem, žejdlík rumu a plné žaludky nám dovolily na chvíli zapomenout na nervozitu z následujících dní.

Krátce před půlnocí nás náhlý křik "Země na obzoru!" vytrhl z našich úvah. Vyběhli jsme na palubu a v dáli spatřili jasný bod rudého žáru, nad kterým se obloha zdála černější než kdekoliv jinde. Bylo to ohromující a neklamné znamení, že náš cíl je na dosah. Trixa, nabuzená rumem, zvolala k nám ostatním: „Tož jdeme do toho, co, pánové!“ a kormidelník nám s úsměvem doporučil, ať se raději vyspíme – ráno nás čeká dlouhý den.

Fagalear, snad stále zklamaný ze selhání magie, vztáhl k žhnoucí sopce ruce, jako by v ní hledal svou sílu, ale i tentokrát ucítil jen prázdnotu. S povzdechem a skleslý se připojil k ostatním, kteří se již odebrali do hamak.

Seznamování se s ostrovem

20.11.2024 - 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Přistání a první kroky

Svítání nás zastihlo u pevniny. Přistávací člun nás bezpečně dopravil na pobřeží Ostrova Horkých zřídel, kde nás uvítal horký vítr a všudypřítomné aroma síry. Stín okamžitě zpozorněl, podezíravě si prohlížel džungli, jejíž neproniknutelná zeleň lemovala pláž. „Nelíbí se mi to,“ pronesl tiše, ale dostatečně zřetelně, aby ho slyšeli ostatní. Snad posté si v duchu kladl otázku, co jeho sestra provedla, že ho to dostalo až sem.

Trixa naopak vypadala nabitá energií a hrdě si prohlížela ostrov. „Za týden na tomhle místě!“ prohodila s úšklebkem ke kapitánovi, než se chopila vesla. Fagalear mlčel, zřejmě stále ponořený do vlastních pochybností.

Naše první pohledy patřily ostrovu samotnému: džungle s občasnými odlišnostmi, mezi nimiž vyčnívaly především neobvykle vysoké borovice vysázené do čtverce. Nad vším čněly dva sopečné vrcholy – vzdálenější halil rudý opar, bližší byl blíže než den cesty. Bylo jasné, že podivnosti a tajemství nás zde čekají na každém kroku.

Trixa neotáleli: „Není čas ztrácet čas,“ houkla na nás a společně jsme vyrazili na průzkum. Vedeni jejími zálesáckými instinkty jsme postupovali džunglí k borovicím. Trixa nám klestila cestu, zatímco Stín i Fagalear kráčeli v jejích stopách, každý ve svém vlastním světě – jeden ostražitý, druhý ponořený do knihy, která se podivuhodně sama otáčela. Po třech hodinách jsme dorazili na místo, ale naší pozornost upoutalo temné bzučení, vůně medu a zvláštní „Vůp, vůp, vůp!“ znějící z nedalekého podrostu.

Háj obřích borovic

Na mýtině pod borovicemi jsme objevili čtyři obří ptáky, dusící se a opuchlé, s zobany obalenými lepkavou hmotou. Fagalear zjistil, že jde o med a jsou pobodaní od velkých včel a ošetřil jejich zranění. Po jejich stopách jsme dorazili k samotným borovicím, které byly neobyčejné: jejich kmeny sloužily jako gigantické úly obřích včel, jeden z nich čerstvě poškozený od ptačích zobanů, kde včely poletovaly v ve složitých obrazcích, připomínajících taneční figury. Fagalear si vzpomněl na elfské tradice a zaujatě pozoroval roj, zatímco Trixa zkoumala půdu pod borovicemi. Objevila tam zbytky elfského tanečního parketu a mimo jiné i kouzelný prstýnek. Když s ním začala po parketě tančit, včely se svým způsobem přidaly, brzy je to ale rozdráždilo a mírně ji pobodaly.

Jako trpaslice si s magií prstýnku nevěděla moc radi, a tak jej nejprve Fagalearovi, který odmítl.

Mezitím Stín vyšplhal na jednu z borovic a odhalil výhled na okolí: majestátní vodopád na severu, zřícené elfí město na severozápadě, černé obelisky na jihu a neprostupnou džungli východním směrem. S těmito informacemi jsme se rozhodli pokračovat k černým kamenům.

Setkání s parními impy

Cestou k černým kamenům jsme narazili na dvojici hlasů, které komentovaly naši přítomnost šeptavými sykoty. Zaslechli jsme útržky o „nováčcích“ na ostrově a „svobodných trpaslících“. Stín zmizel mezi stromy, aby dvojici vystopoval, ale brzy jej odhalili. Ukázalo se, že jde o parní skřítky, Valiče a Spálíka, kteří nás zavedli k ruinám obsidiánového chrámu. Tam vyzvali naši družinu ke sázce: pokud odhalíme, co se stalo na jejich improvizovaném závodišti, zajistí nám pozvání do kasína v Chrámu věčného klidu. Pokud ne, budeme muset plnit úkol místo nich.

Na závodišti jsme objevili zraněná zvířata a stopy od velkých ptačích zobanů. S pomocí Fagalearova magického dotazu ke zvířatům a Trixiných postřehů jsme pochopili, že impové uspořádali závod mezi ptáky a tabibarami (čtyřnohá zvířata s růžky) jako součást vlastní sázky. Tabibary byly zraněny zobáky ptáků a teď si rány olizovaly, ale jejich drsné jazyky zranění jen zhoršovaly. Po vysvětlení situace impové uznali naši výhru a nabídli nám pozvánku do Chrámu věčného klidu, kde podle jejich slov probíhají různé hry a závody. Doporučili však návštěvu odložit na zajímavější dny.

Záchrana Tvrdoše

Večer, během mapování zbytku pobřeží, jsme narazili na kamenného mužíka, pronásledovaného čtveřicí obřích stonožek. „Pomoc! Portále, kde jsi? Pomozte mi někdo!“ křičel, mávaje podivnou zvonkohrou. Fagalear rychle zasáhl a mocnou iluzí děsu zahnal stonožky pryč. Kamenný imp, který se představil jako Tvrdoš, byl nesmírně vděčný a nabídl, že se k nám připojí. Předmět, který držel, identifikoval Fagalear jako elfí zvonkohru, pravděpodobně klíč k magickému portálu někde v džungli. Tvrdoš nabídl, že pomůže portál nalézt, i když ho již k útěku nepotřeboval. Jelikož se však rychle stmívalo, rozhodli jsme se prozatím hledání odložit na následující den.

Noc pod hvězdami

S příchodem noci jsme se utábořili a zvolili hlídky. Fagalear na Tvrdošovo neustálé zvonění reagoval výmluvnou prosbou o ticho, aby naše první noc neskončila přivoláním další hrozby. Trixa, s unavenou, ale odhodlanou náladou, nabídla Stínovi prstýnek, který už pro ni neměl smysl, a ten jej přijal s dětskou radostí.