Kronika osvoboditelů z Ostrova Horkých zřídel

Příjezd na Ostrov Horkých zřídel

19.11.2023 - 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Rudý západ a příchod noci

Naše poslední noc na moři začala pohledem na nebe, které zůstalo nezvykle rudé i po západu slunce. Nejprve jsme tomu přikládali obvyklé červánky, ale brzy jsme pochopili, že za tím stojí něco mnohem mocnějšího – jedna z vulkanických sopek na Ostrově Horkých zřídel, cíli naší cesty, ohlašovala svou přítomnost. Námořníci zůstávali klidní, zjevně zvyklí na takové divadlo. My, neznalí, jsme zůstali okouzleni a v tichém úžasu jsme hleděli na severovýchod, kde nebeská rudá přetrvávala, zatímco zbytek oblohy pohltila temnota.

Fagalear byl přerušen ve svém rozjímání námořníky, kteří ho požádali o pomoc s rozděláním ohně. Elfa jejich špinavé posměšky dopálily, zejména když jeho magie na palubě – snad kvůli blízkosti sopek, snad z jiných důvodů – selhala. Se skřípěním zubů je odbyl a stáhl se zpět do podpalubí.

Mezitím Trixa, pobavená rudou oblohou, která jí ladila k ohnivým vlasům, zachytila několik řečí od námořníků. Ve svém typicky drzém stylu se vyptávala na místní pověry. Z jejich přehnaných historek, jak trpaslíci na ostrově končí v žalářích sopky, umírají žalem z elfských památek či jsou požíráni nestvůrami s obřími kusadly, si nic nedělala. A přestože se smála, jak to s ní „nemá nic společného“, rozhodla se jim jejich opilecké povídačky zpestřit a v nestřežený okamžik jim naplivala do rumu.

Stín, přestrojený za trpaslíka, držel po většinu večera odstup a pozoroval okolí v tichosti. Námořníci si ho mezi sebou dobírali a přezdívali mu "trpasličí nedochůdče". Možná proto ho ani nepozvali ke společnému popíjení rumu, což ho nevyvedlo z míry. Kdo ví, možná mu ticho a samota dávaly čas přemítat, zda jeho sestřina nehoda opravdu stála za to, aby se vydal do tohoto neznámého pekla.

Pozdní večer na palubě

Jak noc pokročila, rudá záře na nebi ustoupila, rozptyl přehlušily těžké mraky, a loď opět pohltila temnota. Kapitán se rozhodl oslavit blížící se konec cesty a dovolil výjimečné příděly jídla a soudku rumu. Na palubě panovala uvolněná nálada, a i když některé z komentářů námořníků k našim osobám – obzvláště k Fagalearovi a Stínovi – zaváněly cynismem, žejdlík rumu a plné žaludky nám dovolily na chvíli zapomenout na nervozitu z následujících dní.

Krátce před půlnocí nás náhlý křik "Země na obzoru!" vytrhl z našich úvah. Vyběhli jsme na palubu a v dáli spatřili jasný bod rudého žáru, nad kterým se obloha zdála černější než kdekoliv jinde. Bylo to ohromující a neklamné znamení, že náš cíl je na dosah. Trixa, nabuzená rumem, zvolala k nám ostatním: „Tož jdeme do toho, co, pánové!“ a kormidelník nám s úsměvem doporučil, ať se raději vyspíme – ráno nás čeká dlouhý den.

Fagalear, snad stále zklamaný ze selhání magie, vztáhl k žhnoucí sopce ruce, jako by v ní hledal svou sílu, ale i tentokrát ucítil jen prázdnotu. S povzdechem a skleslý se připojil k ostatním, kteří se již odebrali do hamak.

Den 1. - Přistání a první kroky

20.11.2023 - 23.11.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Svítání nás zastihlo u pevniny. Přistávací člun nás bezpečně dopravil na pobřeží Ostrova Horkých zřídel, kde nás uvítal horký vítr a všudypřítomné aroma síry. Stín okamžitě zpozorněl, podezíravě si prohlížel džungli, jejíž neproniknutelná zeleň lemovala pláž. „Nelíbí se mi to,“ pronesl tiše, ale dostatečně zřetelně, aby ho slyšeli ostatní. Snad posté si v duchu kladl otázku, co jeho sestra provedla, že ho to dostalo až sem.

Trixa naopak vypadala nabitá energií a hrdě si prohlížela ostrov. „Za týden na tomhle místě!“ prohodila s úšklebkem ke kapitánovi, než se chopila vesla. Fagalear mlčel, zřejmě stále ponořený do vlastních pochybností.

Naše první pohledy patřily ostrovu samotnému: džungle s občasnými odlišnostmi, mezi nimiž vyčnívaly především neobvykle vysoké borovice vysázené do čtverce. Nad vším čněly dva sopečné vrcholy – vzdálenější halil rudý opar, bližší byl blíže než den cesty. Bylo jasné, že podivnosti a tajemství nás zde čekají na každém kroku.

Trixa neotáleli: „Není čas ztrácet čas,“ houkla na nás a společně jsme vyrazili na průzkum. Vedeni jejími zálesáckými instinkty jsme postupovali džunglí k borovicím. Trixa nám klestila cestu, zatímco Stín i Fagalear kráčeli v jejích stopách, každý ve svém vlastním světě – jeden ostražitý, druhý ponořený do knihy, která se podivuhodně sama otáčela. Po třech hodinách jsme dorazili na místo, ale naší pozornost upoutalo temné bzučení, vůně medu a zvláštní „Vůp, vůp, vůp!“ znějící z nedalekého podrostu.

Háj obřích borovic

Na mýtině pod borovicemi jsme objevili čtyři obří ptáky, dusící se a opuchlé, s zobany obalenými lepkavou hmotou. Fagalear zjistil, že jde o med a jsou pobodaní od velkých včel a ošetřil jejich zranění. Po jejich stopách jsme dorazili k samotným borovicím, které byly neobyčejné: jejich kmeny sloužily jako gigantické úly obřích včel, jeden z nich čerstvě poškozený od ptačích zobanů, kde včely poletovaly v ve složitých obrazcích, připomínajících taneční figury. Fagalear si vzpomněl na elfské tradice a zaujatě pozoroval roj, zatímco Trixa zkoumala půdu pod borovicemi. Objevila tam zbytky elfského tanečního parketu a mimo jiné i kouzelný prstýnek. Když s ním začala po parketě tančit, včely se svým způsobem přidaly, brzy je to ale rozdráždilo a mírně ji pobodaly.

Jako trpaslice si s magií prstýnku nevěděla moc radi, a tak jej nejprve Fagalearovi, který odmítl.

Mezitím Stín vyšplhal na jednu z borovic a odhalil výhled na okolí: majestátní vodopád na severu, zřícené elfí město na severozápadě, černé obelisky na jihu a neprostupnou džungli východním směrem. S těmito informacemi jsme se rozhodli pokračovat k černým kamenům.

Setkání s parními impy

Cestou k černým kamenům jsme narazili na dvojici hlasů, které komentovaly naši přítomnost šeptavými sykoty. Zaslechli jsme útržky o „nováčcích“ na ostrově a „svobodných trpaslících“. Stín zmizel mezi stromy, aby dvojici vystopoval, ale brzy jej odhalili. Ukázalo se, že jde o parní skřítky, Valiče a Spálíka, kteří nás zavedli k ruinám obsidiánového chrámu. Tam vyzvali naši družinu ke sázce: pokud odhalíme, co se stalo na jejich improvizovaném závodišti, zajistí nám pozvání do kasína v Chrámu věčného klidu. Pokud ne, budeme muset plnit úkol místo nich.

Na závodišti jsme objevili zraněná zvířata a stopy od velkých ptačích zobanů. S pomocí Fagalearova magického dotazu ke zvířatům a Trixiných postřehů jsme pochopili, že impové uspořádali závod mezi ptáky a tabibarami (čtyřnohá zvířata s růžky) jako součást vlastní sázky. Tabibary byly zraněny zobáky ptáků a teď si rány olizovaly, ale jejich drsné jazyky zranění jen zhoršovaly. Po vysvětlení situace impové uznali naši výhru a nabídli nám pozvánku do Chrámu věčného klidu, kde podle jejich slov probíhají různé hry a závody. Doporučili však návštěvu odložit na zajímavější dny.

Záchrana Tvrdoše

Večer, během mapování zbytku pobřeží, jsme narazili na kamenného mužíka, pronásledovaného čtveřicí obřích stonožek. „Pomoc! Portále, kde jsi? Pomozte mi někdo!“ křičel, mávaje podivnou zvonkohrou. Fagalear rychle zasáhl a mocnou iluzí děsu zahnal stonožky pryč. Kamenný imp, který se představil jako Tvrdoš, byl nesmírně vděčný a nabídl, že se k nám připojí. Předmět, který držel, identifikoval Fagalear jako elfí zvonkohru, pravděpodobně klíč k magickému portálu někde v džungli. Tvrdoš nabídl, že pomůže portál nalézt, i když ho již k útěku nepotřeboval. Jelikož se však rychle stmívalo, rozhodli jsme se prozatím hledání odložit na následující den.

Noc pod hvězdami

S příchodem noci jsme se utábořili a zvolili hlídky. Fagalear na Tvrdošovo neustálé zvonění reagoval výmluvnou prosbou o ticho, aby naše první noc neskončila přivoláním další hrozby. Trixa, s unavenou, ale odhodlanou náladou, nabídla Stínovi prstýnek, který už pro ni neměl smysl, a ten jej přijal s dětskou radostí.

Den 2. - Na stopě elfím tajemstvím

23.11.2023 - 30.11.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po klidné noci jsme se brzy ráno vydali do džungle pod vedením Stína, který se ujal hledání nepravidelností v terénu. Jeho ostříží oči brzy odhalily potůček na zdánlivě nemožném místě. Vedeni jeho tokem jsme narazili na umělý rybníček, který skrýval středobod elfí magie – měděný oblouk posetý osmi růžovými kameny. Pět z nich zářilo bez poskvrny, zatímco tři byly porostlé mechem a popraskané.

„Tak tys to našel, rychlovouse!“ zajásal náš kamenný průvodce Tvrdoš, který byl nadšený z toho, že konečně ví kudy uniknout případným pronásledovatelům. „Nebo také ne. Potřebujeme přece někoho, kdo by nás honil!“ hulákal a začal volat na celé kolo: „Haló, je tu nějaké nebezpečí?“

Stín, v tónu přiměřeně pobaveném i otráveném, předstíral, že Tvrdoše honí. Honička skončila, když imp zacinkal zvonkohrou, a oblouk ožil – kameny se rozsvítily a tři poškozené začaly sršet jiskry. Pak Tvrdoš udeřil rukou do jednoho z nich a v oblouku se roztočil fialový portál.

„Honem dovnitř, než nás ten strašlivý netvor chytí!“ pobídl nás Tvrdoš.

Bez dlouhého rozmýšlení jsme portálem prošli. Dopadli jsme do ložnice, která kdysi zářila dekadentním luxusem, avšak nyní byla vybledlá a rozpadlá. Fresky na stěnách a stropě připomínaly elfí lásku k radovánkám – od hodování přes kouření až po neřesti takového rázu, že jsme je raději neprobírali nahlas. Všimli jsme si oranžových květin opakujících se v motivech, ale co nejvíce poutalo naši pozornost, byl zamčený elfí kabinet.

Stín, s jeho obratností a zkušenostmi, se dal do práce. Otevřel kabinet právě ve chvíli, kdy do ložnice vběhla skupina čtyř dobrodruhů. Náš hobit si v mžiku přivlastnil tři modrobílé zářící krystaly, elfí knihu a lahvičku s modravou tekutinou na dně.

Nově příchozí byli rozmanití: člověk s dýkami, barbarka s kuší, kouzelnice v potrhané róbě a ještěrák se záhadným chováním. Ti nás považovali za místní, snad kvůli našemu udivenému výrazu.

Setkání s cizinci

„Dobrý den, jmenuji se Fagalear,“ představil Fagalear sebe a poté i zbytek skupiny. „Jsme kolegové z Cechu dobrodruhů, jako vy. Možná bychom si mohli vyměnit informace, místo abychom se tu zbytečně podezřívali?“ Trixa pohotově dodala návrh na kořalku. Nakonec se atmosféra uvolnila.

Vedoucí jejich skupiny, Jack, nám řekl, že tu plní úkoly od Cechu a hledají elfí kovárnu. Klára, jejich čarodějka, hledala svého druha Nevilla, zatímco Horoch, ještěrák, hledal pokrevního bratra Jolu. Záhy nám prozradili i několik zajímavostí: zlato na ostrově není ceněné, protože je ho tu příliš a není ho jak odvézt. Martelův Cech kontroluje veškerý obchod a jakýsi magický artefakt prý brání se teleportovat pryč z ostrova.

My jsme se podělili o to, co jsme zatím zjistili, včetně elfího portálu a příběhu s Tvrdošem. Ten nám mezitím zmizel a hledal nové „kamarády“. Jackovi jsme slíbili, že si dáme pozor na Nevilla i Jolu, pokud na ně narazíme.

Prozkoumávání města

Po setkání jsme zamířili dál do elfích ruin. Narazili jsme na bazar, kde se všude válely zlaté mince – nikdo je však nesbíral. Na konci se strop zřítil a z trosek se vynořil divoký ork. Přestože vypadal zuřivě, podařilo se nám ho přesvědčit, aby nás nechal být. Předtím jsme se však dozvěděli, že bojuje s obsidiánovými strážci a že mu sílu a zuřivost dodávají kouzla.

Další naše kroky vedly k obří elfí hlavě porostlé oranžovým mechem, do jejíž dutiny jsme se rozhodli vlézt. Uvnitř jsme objevili potůček tvořící kluzký tobogán, který vedl k polštářům oranžového mechu. Bohužel jsme přišli na to, že mech uvolňuje pyl, který nutí člověka hlasitě vyslovovat každou myšlenku. Stín tím byl postižen nejvíce, což ho vedlo ke směsi nevrlosti a nechtěného humoru.

Pod mechem nás přepadly čtyři obří stonožky. Trixa se pustila do boje s drtivým odhodláním, zatímco Stín a já jsme se snažili pomoci, jak to šlo. Nakonec jsme je všechny přemohli, ale Trixu pokousali a jejich jed způsobil, že na čas zchromla na jednu nohu.

Našli jsme také jedovaté váčky, z nichž Trixa dokázala získat dávku jedu, a ukrytý totem zahánějící stíny. Když jsme se vyškrábali ven, shodli jsme se, že by bylo moudré chvíli si odpočinout a naplánovat další postup.

Návštěva kasína

K večeru jsme se rozhodli vrátit se k portálu a vydat se do impího kasína. I toho večera neprobíhal žádný zajímavý program, ale seznámili jsme se s místní obsluhou i ještěráckým dobrodruhem jménem Sssa.

Protože u parních elementálů se všechno točí kolem sázek, brzy nás osazenstvo kasína vyhecovalo, abychom sestoupili do jeskyně pod kasínem a pokusili se porazit albínskou obří stonožku, která tam žije. Bohužel se ukázalo, že albínská stonožka je víc obří, než obří stonožky bývají a po krátkém boji a několika zraněních jsme ustoupili zpět na povrch.

Přemluvili jsme ještěráka, aby se k nám přidal a podruhé jsme zkusili jiné chodby a podařilo se nám z podzemí zachránit jiného chudáka, kterého tam zavedla nerozvážná sázka a ukrýval se před albínskou stonožkou ve slepé chodbě. Také jsme tam narazili na několik ziptáků, kteří se prohrabali dovnitř z povrchu a skupinu salamandrů, kteří je následovali. Těm jsme se ale vyhnuli a nakonec jsme usoudili, že se do kasína a jeho podzemí vrátíme, až budeme zkušenější a silnější.

Příslib dobrodružství

Po návratu do elfího města portálem jsme narazili na další zajímavost – Lázně a jejich zahrady. Divoké sochy a tapisérie, jejichž umístění nedávalo smysl, kontrastovaly se zarostlými cestičkami. Divočáci v zahradě nás naštěstí nechali na pokoji, ale když jsme vstoupili do lázeňské budovy, zjistili jsme, že nás čeká další setkání – tentokrát se skupinou ještěráků.

Tihle „Arva“ nás přivítali u ohně a podělili se o svůj příběh, svém sporu s ještěráky zvanými Goa, vyhnanství a poslání v těchto lázních.Ráno bychom měli společně pokračovat v pátrání, ať už po jejich zvědovi, nebo po tajemstvích elfí dekadence skrytých v těchto ruinách.

Den 3. - Časové smyčky, intriky a únik

30.11.2023 - 16.12.2023: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Dopoledne jsme zjistili, že ještěráci se po ránu pustili do průzkumu na vlastní pěst. Když se však jeden z nich vrátil, tvářil se otřeseně a vyděšeně. „Kruzko, musíš to vidět,“ šeptal. A opravdu – venku na trávníku stála bronzová socha. Dokonalá, realistická, ale děsivá v tom, co představovala – jejich včerejšího průzkumníka Gluxe, proměněného do kovu, nahého a strnulého. Tento pohled všechny umlčel. Trixa prohlásila, že nechce být součástí „nějaké artistické sbírky“, a začala spekulovat o magii. Stín navrhl ustoupit a hledat, co za tím vším stojí. Fagalear se snažil situaci uklidnit, ale ještěráci zareagovali nečekaně – obrátili proti nám zbraně a pohrozili, že nás použijí jako „kanárky“ při průzkumu dalších nebezpečí.

Trixina zuřivost a Stínovy temné poznámky o jejich vyhnání od Goaů zlomily jejich odhodlání. Nakonec jsme se dohodli na společném průzkumu lázní – ovšem za neochotné atmosféry z obou stran.

Lázně a záhady elfího večírku

První patro lázní působilo jako z jiného světa. Elfové v nádherných róbách korzovali mezi obrazy, freskami, sochami a tapisériemi. Trixa brzy zjistila, že elfové jsou jen iluze – jejich přítomnost byla nehmotná, ale věci, kterými se pohybovali, mohly být skutečné. Nalezli jsme dokonce vyobrazení nás samotných. Někteří z elfů se však chovali podezřele – jedni odváděly jiné kamsi pryč. Stopy nás zavedly do solné jeskyně, kde jsme objevili těla zavražděných elfů s podříznutými hrdly. Zatím jsme do událostí nezasahovali a při dalším průzkumu jsme se také setkali s Meltalií – nádhernou nymfou, která nebyla iluzí. Její oči k nám vysílaly zoufalé prosby o pomoc. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Z jejího chování a pohledu na Fagaleara jsme vyčetli, že zná naši situaci lépe než my. Než se však stačila plně rozpovídat, povolala nás na koncert – událost, která se zdála být klíčem k celé záhadě.

Koncertní sál – Píseň proměny

V sále jsme se přichystali na představení. Meltalia a Oolah se sborem dalších nymf měly dát „zážitek pro uši i zrak“. Když však zpěv začal, stalo se něco horšího – elfí spiklenci v hledišti se zapojili do písně a s pomocí černých svitků začaly pokřivovat původní kouzlo a měnit je v prokletí. Místo krásných obrazů a soch, které měl vyčarovat zpěv, se tak samy nymfy staly předmětem kouzla a byly zaklínány do podoby uměleckých děl.

Začali jsme jednat. Trixa rozrazila elfům půlkruhy, do kterých se seskupili, Stín se snažil upoutat pozornost zpěvem (neúspěšně) a Fagalear studoval magické proudy mezi pódiem a spiklenci. Navzdory našim zásahům se temnota rozšířila – siréna Oolah a většina sboristek byly pohlceny černými chapadly a proměněny v součást uměleckých děl.

Meltalia, zasažená zoufalstvím, vyčarovala vodní meč a pustila se do elfů. Bojovala s nevídanou zuřivostí, ale proti přesile neměla šanci. Nakonec se otočila k nám, vyčarovala z fontány na pódiu poslední vlnu čisté vody, která zalila celé lázně a měla zabít všechny, jenže kouzla se promíchala do sebe a místo utopení všeho uvěznila sebe i celé lázně do časové smyčky.

Hledání úniku – Klíč v umění

Po explozi fontány jsme se ocitli zpět na začátku smyčky. Tentokrát jsme už věděli, co nás čeká. Fagalear zjistil, že umělecká vyobrazení nás a ostatních vězňů smyčky jsou cestou ven. Rozhodl se natřít své zpodobnění směsí z elfích kostí – stejnou metodou, kterou použili někteří ztracení dobrodruzi před námi a jako první zmizel z časové smyčky.

Zatímco Meltalia zoufale tvrdila, že nemá žádné své vyobrazení, Stín navrhl, aby znovu zazpívala svůj druhý kousek a vytvořila svůj obraz ve vodě. Když její píseň skončila, voda ve fontáně vytryskla a vykreslila Meltaliinu sochu ve vzduchu. S Trixou jsme neváhali a směs elfích kostí rozmíchali přímo do fontány. Meltalia získala cestu ven z časové smyčky – a my doběhli ke svým obrazům, abychom provedli totéž. Vysvobodili jsme při tom i začarovaného ještěráka.

Svobodná nymfa

O chvíli později jsme stáli před lázněmi, všichni živí. Meltalia byla volná, stejně jako my. Oolah a její nymfy však zůstaly ztracené – jejich podoby se v zahradě ani nikde jinde neobjevily. Ještěráci, opět sjednocení, se rozhodli pokračovat ve svém hledání artefaktu v podzemí.

Meltalia nám vděčně poděkovala, ale toužila najít své přítelkyně. Podle ještěráků by mohla najít vodítko u sester Pythariiných, nymf na ostrově. Dohodli jsme se, že ji za nimi doprovodíme – ale až prozkoumáme spodní patra lázní.

Do podzemí

Po dlouhé diskusi jsme se rozhodli vydat do podzemních pater lázní, kde ještěří průvodci tušili další neprobádaná tajemství. Jejich ochota k spolupráci, posílená touhou objevit mocný artefakt, který tu prý kdysi zanechal kult bohyně Hedonie, nás přiměla odložit opatrnost a pokusit se o průzkum. Meltalii jsme požádali, aby počkala u vchodu – jednak kvůli její bezpečnosti, jednak proto, že náš návrat s ní k Sestrám Pythariiným stále zůstával jedním z našich cílů.

Trixa vedla skupinu a nařídila ještěrákům připravit sekery – už včera jsme se přesvědčili, že rostliny v těchto lázních nejsou obyčejné. Sotva jsme dorazili ke schodům do sklepení, zjistili jsme, že okolní kořeny a šlahouny jsou mnohem hustší než předchozího dne. Jako by během noci narostly a začaly se pohybovat přímo před našima očima. Přesto jsme se rozhodli pokračovat. Trixa a ještěráci se pustili do sekání. S její houževnatostí a přesnými zásahy jsme se brzy prosekali dolů.

Zápas s kořeny a sestup do šaten

Prostor spodního patra, který kdysi sloužil jako šatny, byl nyní zcela pohlcen rostlinným životem. Kořeny tu byly silnější a pevnější, některé vypadaly jako prastaré a nedobytné. Trixa si s nimi však vedla skvěle. Když se najednou ozval hluk z opačné strany, zjistili jsme, že ještěří skupina, která postupovala paralelně, narazila na agresivní šlahouny. Jednoho z jejich bojovníků šlahoun odhodil o zeď, druhého stáhl do hloubky, třetí se zmítal v jejich sevření. Fagalear, po krátkém váhání, vyrazil s kukri na pomoc. S jeho zásahy a Trixiným rozhodným úderem se nám podařilo zachránit zamotaného ještěráka. Bohužel utrpěl zranění, které si vyžádá čas na zotavení.

Těsně po uklidnění situace jsme si všimli, že šlahouny se stahují do průchodu vedoucího do největšího bazénu. Zdálo se, že se něco v temnotě připravuje. Rozhodli jsme se pokračovat – naše pochodeň vrhala světlo na obrovskou rostlinu, jejíž tělo bylo velké jako dům. V jejím středu se nacházelo obrovské oko, které nás upřeně sledovalo. Bylo jasné, že se připravuje na obranu.

Bitva s obří rostlinou

Trixa se vrhla kupředu s bojovým pokřikem. „Sekery se mnou a střelci do oka!“ Stín mezitím hledal slabiny v rostlině a zaměřil se na modré vaky podél jejích větví. Jeho šíp vak prorazil, ale z vylité tekutiny se vyvalil čpavý zápach, který začal působit omamně na všechny v blízkosti. Fagalear, neztráceje chladnou hlavu, použil svou magii – pomocí telekineze vyslal svou pochodeň přímo do středu rostlinného oka. Oheň zažehl a pronikl hluboko do rostliny, která se začala zmítat v chaotické agónii. Její útoky ztratily zaměření, což nám dalo prostor k ústupu.

Při boji si však Stín všiml něčeho zvláštního – rostlina obrůstala sochu koně, vyrobenou z podivného průsvitného materiálu, snad křišťálu nebo fialového skla. Ještě jsme ale neměli čas tento nález prozkoumat, protože nás čekala další hrozba.

Stínoví elfové a neúprosný ústup

Z bočních chodeb a bazénků začaly vystupovat podivné postavy – kdysi elfové, nyní něco mezi zombiemi a stíny. Z jejich rozšklebených úst se ozývalo: „Kouzla! Kouzla!“ Jakmile se přiblížili, stali se okamžitě prioritou. Trixa se pustila do boje nablízko, její obouruční sekera zranila jednoho z těchto elfů, ale smrtelná rána nestačila – dál se potácel vpřed. Stín a Fagalear usoudili, že v této bitvě nemá cenu setrvávat. Fagalear zavelel ke stažení a couval ke schodům. „Rychle nahoru!“ vykřikl, zatímco Trixa kryla ústup svými zuřivými útoky. Ještěráci, poháněni zoufalstvím, se rozdělili – někteří následovali nás, jiní se rozhodli pokusit prorazit k rostlině a zmocnit se sochy.

Trixa se nakonec probojovala ven, těsně předtím, než by ji masa stínových elfů pohltila. Venku si otřela pot z čela a zaklela: „U všech trpasličích exkrementů, tohle byl teda mazec… Myslela jsem, že je po mně.“

Odhalení tajemství a nové výzvy

Díky Stínovu naslouchání se nám podařilo odhalit mnohé z tajemství, která ještěráci před námi skrývali. Jejich skutečný úkol zahrnoval hledání svatyně bohyně Hedonie a jejího artefaktu – křišťálového koně, který má moc přitahovat stíny elfů a oživovat je. Ještěří vůdce, Damadar Deodan, není však ještěrák, ale rákšasa – mocný tygří démon. Tento tvor používá magii stínů k posílení svého kmene a pátrá po důvodech, proč se nedá teleportovat z a na Ostrov Horkých zřídel. Nyní, když ještěráci vědí, kde artefakt je, a jak jej chrání hordy stínových elfů, rozhodli se zaměřit na tento sekundární úkol.

Po našem vyčerpávajícím střetu jsme se shodli, že odpočinek a ústup do bezpečnější části ostrova jsou nyní prioritou. Doprovodíme Meltalii k Sestrám Pythariiným.

Vodopád a zraněný ještěr

Po krátkém obědě jsme vyrazili na východ, opouštějíce ruiny města. Zprvu rychlý postup se zpomalil, jakmile jsme vstoupili do džungle. Stoupali jsme po strmých svazích, kde hustý porost stromů zakrýval výhled, a šumění moře nahradily zvuky vřeštění opic a zpěv ptáků. Cesta byla náročná, ale neztráceli jsme směr.

Po několika hodinách se k běžnému zvuku džungle přidal nový – pravidelné hučení vodopádu, které každých několik minut přerušoval hlasitý zvuk, jako by se něco vyvalilo s obrovskou silou. Když se stromy rozestoupily, spatřili jsme vodopád v celé jeho kráse. Stříbrný pruh vody se blyštil na černozeleném pozadí útesů a padal z výšky téměř tří set metrů do jezera hluboko pod námi. Z výšky vodopádu se pravidelně vyvalovaly obrovské mraky páry, které se rozplývaly nad džunglí.

Blíže vodopádu jsme si všimli ještě něčeho – asi sto metrů nad námi, necelých patnáct metrů pod přepadem, ležel na kameni mohutný ještěrovitý tvor. Jeho tělo měřilo odhadem osm metrů, měl velký zoban a bylo patrné, že jedna noha je zlomená. Syčel bolestí a zjevně se necítil dobře. Na vrcholu vodopádu stály další dva podobní tvorové, kteří s obavou shlíželi dolů.

Fagalear zvedl ruku, zamával a pokusil se s ještěrem komunikovat. S pomocí magického obrazce vytvořeného z jeho kouzelné knihy se mu podařilo navázat primitivní kontakt. Ještěr zareagoval sykotem, kterému Fagalear rozuměl: „Šel napít. Gejzír. Leknutí. Pád. Noha. Bolest. Strach. Hluboko.“ Bylo jasné, že ještěr sklouzl z vrcholu, když ho něco vyděsilo. Jeho zranění mu nedovolovalo snadno sejít dolů, navíc by riskoval, že strhne kamennou lavinu, což by ohrozilo všechny.

Trixa mezitím zkoumala ještěrovu podobu a stezku kolem vodopádu. Ujistila se, že tvor je býložravec, byť jeho zoban a rohy prozrazovaly, že by se v ohrožení dokázal velmi efektivně bránit. Také zjistila, že na druhé straně údolí by mohla být cesta dál, ale jediný způsob, jak se tam dostat, by byl překonat vodopád – buď přelézt skálu, nebo nalézt jiný způsob, jak ho obejít.

Vyléčení ještěra

Stín mezitím navrhl použít poslední modrý léčivý krystal, který jsme měli. S vědomím, že krystal může ještěra vyléčit, se nabídl, že ho k němu vynese. Fagalear se sarkasticky ušklíbl a navrhl, že pokud Stín uklouzne, raději ho „zbaví trápení kamenem“, aniž by upřesnil, zda myslí ještěra nebo Stína. Stín mu na to odvětil stejně kousavě: „To mě radši rovnou hoď na toho ještěra.“ A pak bez zaváhání začal šplhat nahoru. Fagalear mezitím uklidňoval ještěra a žádal ho o trpělivost.

Stín vystoupal k ještěrovi a přiložil krystal na jeho zlomenou nohu. V čarovném světle se rána zacelila a noha byla opět silná. Ještěr vděčně zaťukal zobanem o Stínovo rameno a vydal zvuk, kterému Fagalear rozuměl jako „Díky.“ Pak se začal pomalu škrábat zpět nahoru k vrcholu vodopádu, kde na něj čekali jeho druzi. Stín se rozhodl ještěrovu gestu důvěry vyhovět a následoval ho vzhůru.

Meltalia, která scénu tiše sledovala, pochválila Fagalearovu ochotu pomoci. „Máš dobré srdce, na elfa. Ne tak statečné, abys sám vystoupal vzhůru, ale pomohl jsi. Je to škoda. Ne pro tebe, ale pro tento ostrov… a možná i pro celý svět.“

Kouzlo nymfy a vodní spirála

Na Meltaliin návrh jsme se rozhodli vystoupat k vrcholu vodopádu a rozhlédnout se po okolí. Fagalear dychtivě sledoval každý její pohyb a doufal, že uvidí další příklad síly vody. Meltalia se postavila k vodopádu, vztáhla ruce a začala zpívat. Její slova byla pro Fagaleara neznámá, ale povědomá – jako by oživovala runy, které elf studoval ve své magické knize.

Voda pod jejími kouzly přestala padat kolmo dolů a začala se vinout v dlouhé spirále, která se zkracovala a formovala do pevného, šroubovitého útvaru. Spirála se táhla od přepadu až dolů k jezeru a tvořila cestu, po níž bylo možné stoupat. Meltalia vykročila, ale její krok nebyl bezchybný – noha se jí propadla skrz vodní povrch a ona ztratila rovnováhu, než se znovu zachytila. Přiznala s úsměvem: „Vyšla jsem za ta léta trochu ze cviku. Ale když budete našlapovat zlehka, voda by vás měla unést. A i kdybyste spadli, dopadnete do jezera měkce, jako do peřin.“ Fagalear lehce našlapoval po zpívající vodě, téměř stejně ladně jako sama nymfa. Zato Trixa... ta se s odhodláním vydala nahoru, ovšem její těžké kroky a váha se brzy ukázaly jako příliš velká zkouška pro Meltaliino kouzlo. Po pár krocích pod ní voda povolila. Propadla se.

Viděli jsme, jak se Trixa řítí zády dolů. Její dopad na hladinu byl tvrdý, a ačkoli se vody pod ní rozstříkly, udržet dech jí stálo všechnu vůli. Zlomená žebra jí bolestivě připomněla, jak nemilosrdná je gravitace. Její zbroj a batoh, přivázané lanem k jejímu pasu, ji okamžitě začaly táhnout ke dnu. Bez zaváhání se pustila do boje o přežití – snažila se sundat batoh, aby mohla vyplavat na hladinu, ale přetížení a bolest jí úsilí komplikovaly.

Fagalear neváhal. I když zvažoval možnost pomoci pomocí kouzla, uvědomil si, že zbrklý zásah by mohl spirálu zcela rozbít a ohrozit všechny, včetně Meltalie. S podporou nymfina dalšího kouzla se po vodní spirále rychle sklouzl dolů, voda se pod ním proměnila v jemnou skluzavku a vyložila ho na břeh jezera. Okamžitě se rozběhl směrem k Trixe, která mezitím bojovala s lanem a snažila se udržet nad vodou.

„Na písčitý břeh!“ zavelel a skočil do vody. S velkým úsilím se mu podařilo Trixu dostat na suchou zem. Rozpláclá v písku jen lapala po dechu, zatímco Fagalear rozvazoval lano a vytahoval její těžkou zbroj. Pohlédl na ni přísně, ale slova si nechal pro sebe. Trixa byla sama dost potrestaná. Místo výčitek jí pomohl upravit zlomená žebra – utáhl zbroj tak pevně, jak bylo možné, aby zabránil dalšímu zranění. Bolest byla nesnesitelná, ale nezbytná.

Trixa, polohlasem, vděčně poděkovala. Sklíčeně dodala, že teď by dala všechno za trochu trpasličí kořalky, kterou musela nechat za sebou. Přesto byla ráda, že i přes svůj pád zachránila nejen sebe, ale i svou zbroj a sekeru. V džungli se bez nich těžko obejde.

Elfí rozcestník

Zatímco se Fagalear věnoval Trixe, Stín zůstal nahoře a pokračoval ve zkoumání okolí. Ještěři, kterým předtím pomohl, už zmizeli, ale Stínova zvědavost mu přinesla nečekanou odměnu. Při procházení porostem objevil starou elfí stezku. Byla zarostlá a její stopy téměř splynuly s okolím, ale značky na kamenech ji jasně označovaly jako někdejší důležitou cestu. Navíc poblíž schodiště, které vedlo dolů do rokle, našel i náčrt staré mapy ostrova. Značila směr k místům, jež elfové kdysi považovali za důležité – „včelí háj“ a „akvárium“, což zřejmě odkazovalo na dnešní kasíno. Stín se spokojeně vrátil zpět k našemu tábořišti, kde nás informoval o svém nálezu.

Když padla noc, došli jsme na místo, kde elfí cesta stále sledovala úpatí skalního ostrohu. Zbytky schodů, i přes své stáří, byly stále pohodlné a bezpečné. Bylo ale jasné, že dál už dnes pokračovat nemůžeme. Únava z celodenní cesty, pádů a záchran nás všechny dohnala. Rozhodli jsme se utábořit a odpočinout si, než se ráno vydáme dál.

U táborového ohně jsme znovu zhodnotili své možnosti. Fagalear si bedlivě prohlédl mapu a slíbil, že ji obkreslí do svého deníku, aby ji neztratili z dohledu. Trixa, i přes své zranění, trvala na tom, že dál pokračuje s námi. Její trpasličí odhodlání a neústupnost jí pomáhaly překonat bolest. A Stín, spokojený se svým objevem, naznačil, že elfí cesta může být klíčem k bezpečnějšímu postupu džunglí.

Meltalia se k nám připojila tiše, jen občas pohlédla na Fagaleara a jakoby přemítala o jeho přístupu k magii. Na jejím tváři byl vidět zvláštní smutek – možná nad tím, co ostrov ztratil, nebo nad tím, co nás ještě čeká.

A tak jsme pod hvězdami, obklopeni džunglí a jejími zvuky, plánovali další kroky. Ráno nás čekala elfí cesta na jih a křižovatka rozhodnutí, kam se vydat dál.

Den 4. - Podivnosti na cestě

16.12.2023 - 2.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Na rozcestí jsme dlouho zvažovali, kterou cestou se vydat. Na jih se nabízel borový háj, zatímco na východ vedla elfí stezka k řece a dalšímu vodopádu. Byla tu i možnost stoupat po točité pěšině na skalní ostroh. Fagalear byl rozhodně pro východ a navrhl, že pokud by to bylo nutné, můžeme se k rozcestí vždycky vrátit. Trixa, poznamenaná svým neblahým pádem z předchozího dne, by se raději vodě vyhnula, ale nakonec jsme se shodli, že půjdeme na východ. Její trpasličí pragmatismus uznal, že otáčet se zpět by nás stálo více času, než bychom získali.

Hadi s beztvářnými hlavami

Cesta nás vedla okrajem skalního ostrohu, kde byla místy schůdná a místy nás nutily skalní překážky vracet se zpět a prosekat se džunglí. Nakonec jsme dorazili k řece. Trixa nás zkušeně navedla k místu, kde by se dal postavit vor pro přepravu – Meltalia by ho však možná ani nepotřebovala. Její zálesácké oko si však všimlo něčeho, co nám ostatním unikalo. Na protějším břehu se pohybovali čtyři obří hadi s beztvářnými hlavami. Jejich přední konce těl byly zvláštně rozplizlé a roztřepené. Už jsme takového tvora viděli ve městě – tehdy se na jeho hlavě zjevily naše vlastní tváře. Tihle však zatím nevypadali, že by nás zpozorovali. Soustředili se na zvláštní činnost – vytvářeli hromady z lebek a kostí. Mezi nimi byly i lebky orků.

„Nevypadá to dobře,“ řekla Trixa, když si je prohlížela. „Viděla jsem, co udělal tenhle had zemnímu elementálovi. Nejsem zbabělec, ale se zlomenými žebry to proti čtyřem nepůjde.“ Fagalear i Stín souhlasili – tiše jsme se shodli, že je lepší hadům se vyhnout. Místo pokusu o přímý přechod řeky jsme zamířili podél vodopádu vzhůru.

Čedičové koule

Staré elfí schodiště, které vedlo podél vodopádu vzhůru, bylo zarostlé a značně poškozené. Na některých místech byly kameny stržené, jinde kluzké mechem nebo ohlazené dešti. Výstup byl zdlouhavý a náročný, ale nakonec jsme se dostali na hranu vodopádu. Tam jsme kousek dál proti proudu našli brod – Meltalia nám svou magií usnadnila přechod přes vodu, takže i Trixa se zlomenými žebry zvládla překonat tok bezpečně. Na druhém břehu jsme pokračovali džunglí směrem na východ, až jsme dorazili na nečekaně podivné místo.

Před námi se objevila louka, ohraničená dvěma vysokými palmami. Mezi nimi v přímé linii stály čtyři čedičové koule, největší z nich měla průměr asi dvanáct metrů, nejmenší tři. Na jižní straně každé z koulí byl úzký průchod, vysoký zhruba dva metry. Na vrcholcích dvou největších koulí se vyhřívali dva šupinatí tvorové, podobní ještěrkám, ale mnohem větší – asi čtyři metry dlouzí. Jejich těla pokrývaly kostěné výrůstky, které vypadaly jako přirozené brnění. Ačkoli nevypadali jako predátoři, jejich rozeklané zobany a těžká kůže jasně naznačovaly, že by byli v boji obávanými protivníky.

Trixa se k nám sklonila a tiše šeptala: „Nejsou to lovci, co by nás honili po džungli, ale pokud je vyprovokujeme, bude zle. Fagalear, zkus s nimi promluvit. Možná budou přístupní domluvě.“

Fagalear, s typickým klidem, vystoupil ze stínu stromů a přistoupil k palmě. Hlasitě pozdravil a vysvětlil ještěrům, že jen procházíme a nechceme jim ublížit. „Ani po zuby ozbrojená trpaslice ne,“ dodal s úsměvem, což Trixa okomentovala lehkým zavrčením. Během řeči nepřestával listovat svou kouzelnou knihou, hledal obrazec, který by mu případně umožnil efektivně komunikovat s těmito tvory.

Když se zmínil o nymfách – tvorech vody a ladnosti – ještěři zvedli hlavy, líně na něj pohlédli a poté mávli tlapami směrem ke skalám, jež se táhly na východ od severu k jihu. Z naší pozice bylo vidět úzkou cestičku, vinoucí se skalami – přesně to, co naznačovala i elfí mapa, kterou jsme měli.

Ještěři se pak otočili zpět ke slunci, ignorujíc nás dál. Jejich nezájem jsme uvítali a po tiché dohodě jsme obrátili pozornost ke čtyřem čedičovým koulím. Koule, zřejmě elfího původu, měly na svém povrchu trojúhelníkové plošky a na jižní straně každé z nich byl úzký průchod. Zvědavost nám nedala, a tak jsme se rozhodli podívat dovnitř. Fagalear se odhodlal jako první a vstoupil do nejmenší z koulí.

Jakmile Fagalear vešel dovnitř, dveře za ním tiše zapadly. Zvenčí jsme se Stínem a Trixou uviděli na povrchu koule elfskou číslovku „99“, která začala pomalu odpočítávat dolů. Trixa okamžitě propadla panice: „Co to znamená? Čísla běžící dolů, to nevěstí nic dobrého!“ Pokoušela se kouli otevřít, ale nebylo kde páčit – konstrukce byla bez jediné spáry. Fagalear mezitím uvnitř zažil naprosté ticho a tmu. Jen vznášející se nápis v elfštině mu přikazoval: „Pohleď do svého nitra, bys nalezl mír a svobodu.“ Když se zklidnil a ponořil do svých myšlenek, jeho vnitřní soustředění rozsvítilo jeden z trojúhelníků na povrchu koule.

Po návratu z první koule nám Fagalear vysvětlil, co se uvnitř dělo, a pokračoval v průzkumu větších koulí. Každá koule vyžadovala více soustředění, aby rozsvítila všechny své trojúhelníky, a s rostoucí velikostí se zvyšoval i magický tlak. Když se mu to podařilo, získal přitom magický bonus: jeho příští kouzlo bude silnější.

Trixa, přestože nemá žádné magické nadání, se rozhodla to také vyzkoušet. Její pokus v nejmenší kouli však nepřinesl tak výrazný efekt – kouzlo, které by ji zasáhlo, ať už dobré či zlé, bude mírně posíleno. Stín byl úspěšnější – jeho pokus mu dodal podobný bonus jako Fagalearovi.

„To je opravdu fascinující,“ poznamenal Fagalear, když si do svého deníku zapisoval poznatky. „Ale koule nejsou bez rizika. Větší z nich by mohly být nebezpečné. Tyhle artefakty nejsou jen pro zábavu.“

Prastaré vejce a vodní impové

Poté jsme pokračovali na východ a po pár hodinách dorazili k podivné oválné stavbě, připomínající obří vejce. Povrch této „skořápky“ byl pokryt šupinami podobnými ještěrčí kůži. Z jižní a západní strany jej obklopovala křoviska s modrobílými lístky. Když jsme se přiblížili, vyšla zpoza vejce dvojice vodních impů – bytostí tvořených čistou vodou. Byli překvapeni naší přítomností a ještě více zaskočení, když uviděli Meltalii.

„Nymfa? A v doprovodu elfáka!“ zvolal jeden z nich. „To je ale záhada, Sprško!“ přitakal druhý. Meltalia jim vyjevila, jak jsme ji osvobodili, a impové uznali naši dobrou vůli. Přesto nás ujistili, že o samotném vejci toho mnoho nevědí. „Je to tu od pradávna. Starší než elfové,“ dodala Meltalia. „Elfové o těchto věcech říkali, že pocházejí z dob prastarých.“

Trixa byla fascinovaná: „Prastarých? To jako že tu byl někdo před elfy? Zajímavé! Fagaleare, tohle tě musí zajímat.“ Bohužel jsme se museli rozhodnout, zda průzkum vejce odložíme, nebo se jím budeme zabývat hned.

Nakonec jsme se rozhodli odložit průzkum vejce a přenocovat. Poblíž jsme objevili rozpadlý příbytek s čedičovou podsadou a kmeny proměněnými na kámen. Přestože střecha byla děravá, Trixa ji vyspravila, zatímco Stín prozkoumával okolí. Při tom našel zavěšený obsidiánový srp se zvláštní lehkostí a runou oka na čepeli. Srp byl zřejmě magický, což Fagaleara velice zaujalo.

Během příprav na noc jsme si všimli, že se k vejci shromažďují stáda tapibar – stejných zvířat, jaká jsme dříve viděli v závodišti. Jejich chování bylo zvláštní. Slabší kusy stáda chránili silnější jedinci, a když se Trixa pokusila nadojit mléko, samice se samy přiblížily, aby jí pomohly. Stádo se však poté začalo hromadně přesouvat směrem k vejci. „To není normální,“ podotkla Trixa. „Jako by ta zvířata měla kolektivní mysl.“

Příval, jeden z impů, později poznamenal: „Chodí sem, když je slunovrat nebo rovnodennost. Ale teď? Takové shromáždění jsem nikdy nezažil.“ Meltalia to uzavřela: „Je to záhada, stejně jako vejce.“

Den 5. - Generálka Marcie

2.1.2024 - 22.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Naše ráno začalo neúspěšným pokusem najít správnou cestu. Přestože se Trixa ujala vedení, spletitá údolí ve vrchovině nás zavedla do míst, kde jsme zcela ztratili orientaci. Stezky se klikatily, svahy vypadaly jeden jako druhý, a za několik hodin pochodu jsme už vůbec netušili, kde jsme. Až Stín převzal vedení, vyvedl nás z bludiště tří údolí k místu, které nás zaujalo novým překvapením.

Setkání s generálkou

Pod třemi jasanovými stromy jsme narazili na osamělou lidskou válečnici, která si nás zpočátku měřila nedůvěřivým pohledem. Měla černé vlasy a oči, obouruční sekeru po boku a tvář poznamenanou mnoha bitvami. U jejích nohou se otvíral asymetrický otvor do skály, lemovaný duhovými krystaly a kapradím. Když jsme ji oslovili, její reakce byla vše, jen ne přátelská.

Stín, se svou hobití drzostí, ji oslovil „babičko“. To ji však rozohnilo: „Babičko? Já ti dám babičku, ty malý drzoune!“ A pak, stále rozhořčená, pokračovala: „Jsem generálka Marcia, a ne ledajaká! Vedla jsem armádu pěti tisíc mužů. Ale teď hledám smrt v boji – čestnou smrt, ne žádné stárnutí na loži!“ Marcia nám vysvětlila, že se toulá ostrovem ve snaze najít orčí kovárny, aby mohla opravit svou sekeru, „Krvesajku“, než se vrhne do posledního boje.

Trixa se snažila situaci uklidnit a popsala jí, že jsme nedaleko narazili na hady s mihotavými hlavami, kteří se hrabali v hromadě orčích kostí. To ji zaujalo: „To zní jako dobrodružství hodné válečnice. Půjdu tam. Ale nejprve tahle jeskyně.“

Marcia nám nabídla, abychom prozkoumali jeskyni spolu s ní. Tunel osvětlovaly paprsky „slunce“, přestože žádné průduchy na povrchu svahu nebyly. Fagalear se ale postavil proti této myšlence: „Meltaliino bezpečí je prioritou. Nepodstoupili jsme tolik rizika jen proto, abychom ji teď vystavili nebezpečí, kterému se můžeme vyhnout. Pokračujme k nymfám.“ Ačkoli Trixu lákala možnost zkoumat jeskyni, souhlasila s tím, že se nejprve postaráme o Meltalii a průzkum odložíme.

Než jsme pokračovali, Fagalear se rozhodl vyzkoušet runový srp, který Stín našel v předchozím dni. Namířil jej na nedalekou borovici, pronesl aktivační slovo „Zřím!“ a srp okamžitě vyrazil vpřed, usekl několik větví se šiškami a přinesl je zpět v úhledné otepi. Tento magický předmět očividně sloužil ke sklizni, což mohlo být užitečné – i když jeho plný potenciál jsme zatím neznali.

Začali jsme znovu postupovat, tentokrát pod vedením vodních impů Přívala a Spršky. Ani oni se však v této pahorkatině nevyznali a jejich pokusy najít cestu byly plné nejistoty. Trixa opět převzala vedení a konečně nás dokázala navést správným směrem. Stoupali jsme klikatým údolím až na hřeben, odkud se před námi otevřel výhled na široké údolí táhnoucí se až k moři.

Když vodní elementálové spatřili na obzoru modrou linku oceánu, zavýskli radostí a vyrazili kupředu. My je následovali, ale postup džunglí byl opět pomalý a náročný. Slunce se už začalo sklánět k obzoru, když jsme dosáhli konce údolí. Naše cesta k nymfám pokračuje, ale konečně se zdá, že jsme na správné stopě.

Mýtina na okraji útesu

Slunce zapadalo za obzor, když jsme se konečně dostali na mýtinu s nádherným výhledem na moře. Byla to malá plocha, ohraničená hustou džunglí a zakončená strmým útesem. Dominantou mýtiny byla vysoká palma s dlouhými provazovitými listy, které se v zapadajícím světle jevily téměř jako hadí těla. Trixa, zkušená trpasličí zálesačka, si palmu okamžitě podezřívavě prohlédla – a její obavy se ukázaly jako oprávněné.

„To je masožravá palma,“ prohlásila Trixa, ukazujíc na vybělené kosti rozházené v jejím okolí. „Ty listy jsou jako chapadla, která kořist chytí a přitáhnou ji doprostřed, kde bude strávena.“ Současně však poznamenala, že její listy jsou ideální materiál na pevná lana. Palma ovšem zablokovala náš přístup ke starému schodišti vytesanému do stěny útesu – naše cesta k moři a nymfám vedla přes ni.

Rozhodli jsme se na mýtině přespat a ráno pokračovat po schodech dolů k moři. Noční hlídky byly ale neklidné. Mýtinu ovládl podivný šramot, který připomínal tisíce drobných kroků. Brzy jsme zjistili, že pohyb vychází od bílomodrých keřů s květy, které se nacházely podél okraje útesu. Tyto keře se totiž během noci pomalu přesouvaly – z východních svahů na západní, zřejmě tak, aby jejich listy zachytily co nejvíce slunečního světla při východu i západu slunce. Pohled na „putující keře“ byl fascinující, ale zároveň znepokojivý. Ostrov nás znovu překvapil svou podivností.

Den 6. - Útočiště najád

22.12.2024 - 21.1.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post 17.1.2024 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy

Ráno jsme se probudili ještě před prvními paprsky slunce a vrátili se k plánování cesty. Po Fagalearově úspěšném pokácení masožravé palmy a jeho zručně zhotoveném laně, které si ihned přidal do svých zásob, jsme pokračovali na východ, hledaje vchod do jeskyní nymf. Vyplašili jsme při tom dvojici obřích netopýrů, kteří obtěžovali divokého kance. Pár vystřelů je zahnalo, zamířili ale k jeskyním na protější skále. V obavách, aby si nepřivolali posilu, jsme přidali do kroku. Impové cestou zmínili, že nymfy měly v poslední době problém s wydary, tvory schopnými prohrabat se skrz zem, a to nás přivedlo na myšlenku hledat jejich vyhrabaný tunel, abychom nemuseli užít hlavní podvodní tunel.

Puklina ve skále

Cesta nás dovedla do malé prohlubně mezi svahy, kde jsme narazili na šedivý skalní výběžek s úzkou svislou prasklinou uprostřed. Kolem skály se táhly stopy dávných výbuchů, nyní zarostlé mechem a trávou. Na první pohled bylo jasné, že se někdo v minulosti pokusil do skály dostat násilím. Fagalear si prohlédl trhlinu blíže a za ní zahlédl náznaky podzemní síně či dómu – ale puklina byla příliš úzká na to, aby jí mohl projít člověk.

Trixa, vždy plná nápadů, sáhla po dýce a zkusila lehce rozšířit puklinu. „Co kdybychom tam procpali Stína?“ nadhodila s lehkým úšklebkem, ale její námaha nic nezměnila. Puklina byla neoblomná.

Stín se zatvářil zděšeně. „Tohle už jsem v životě viděl, a nefungovalo to dobře. Můj bratranec z třetího kolene se takhle jednou zasekl při vykrádačce. Skončil v rukou královského čaroděje... a pak v žaláři. Nene, díky, já zkoušet nebudu!“ dodal a zamířil dál na jih.

Tyrkysoví strážci

Cesta byla náročná – strmé stoupání a klesání střídaly úseky s řidší džunglí, která však přesto zpomalovala náš postup. Po několika hodinách jsme konečně dosáhli místa, které odpovídalo popisu vodních impů: široká puklina vedoucí do země, obklopená úlomky krystalů. Vedle pukliny se na velkém vyhřátém kameni líně povalovali dva hadi.

Byli to krásní tvorové – asi metr dlouzí, s tyrkysovými šupinami, mezi nimiž se leskla měděná žíhaná struktura. Občas zvedli hlavu, ochutnali vzduch svými rozdvojenými jazyky a znovu se položili na kámen. Jejich přítomnost nám ale zablokovala cestu.

Fagalear vystoupil vpřed, jako už několikrát předtím, a pokusil se s hady navázat kontakt pomocí své kouzelné knihy. Skrze obrazec přeložil své slova do hadího jazyka a s úklonou je pozdravil: „Slunný den přeji. My vaši cestu jen míjíme, hledáme krystalové hrabáče, kteří vás tu trápí. Smíme pokračovat, aniž bychom vás rušili?“

Hadi se okamžitě zvedli, jejich zlatavé oči se upřely na Fagaleara. Jeden z nich sykl: „Zničili nám vajíčka. Ošklivci, hrabáči. Jak mám vědět, že nezničíte další?“

„Dáme vám čas vaše vajíčka odnést a schovat daleko od nás i od těch hrabáčů,“ odpověděl Fagalear klidně, s pohledem upřeným do očí jednoho z hadů. „Tady nejste v bezpečí. Hrabáči se vrátí, ale pokud nás necháte projít, možná se nevrátí vůbec.“

Hadi si nás chvíli podezřívavě prohlíželi, jejich jazyky neustále zkoumaly vzduch. Nakonec jeden z nich pokývl hlavou, a spolu se svým druhem zmizeli mezi křovisky, jejich vejce schovaná v bezpečí.

„Můžeme jít,“ pronesl Fagalear, když se ujistil, že hadi zmizeli. „A buďte opatrní, kam šlapete.“

Trixa se přidala k Fagalearovu návrhu a přistoupila k okraji pukliny. Cvičně několikrát promáchla svou válečnou sekerou, aby se ujistila, že je připravená na všechno, co nás dole čeká. „Jdeme,“ pronesla tiše, její hlas rezonoval odhodláním, ale i opatrností.

Stín, ač nerad, následoval, tiše brblajíc o hobitech, kteří se nehodlají znovu nechat někde zaseknout – ani v úzkých průrvách, ani v problémech. Bylo jasné, že puklina je dost široká na pohodlný průchod, ale o to větší výzvu představovalo to, co nás čeká v jejích útrobách.

Sestup do podzemí byl temný a vlhký. Když jsme udělali první kroky do pukliny, pocítili jsme chlad, který se šířil ze země a stěn. Krystaly lemující stěny pukliny odrážely poslední paprsky denního světla, než jsme se zcela ponořili do temnoty.

Křišťálová mořská jeskyně

Vstoupili jsme do jeskyně a opravdu narazili na wydara, bestii, které skrze kůži prorůstaly zevnitř těla ostré krystaly. Tvor byl rozzuřený bolestí a chtěl se na nás vrhnout, ale společná snaha Stína a Fagaleara jej uklidnila do té míry, že mu elf s hobitem dokázali zmírnit bolest. Možná ze vděku, možná ze strachu, že by se bolest vrátila, kdyby se od léčitele vzdálil, začal wydar družinu doprovázet.

V další místnosti jsme konečně narazili na jejich obyvatelky, najády. Protože s námi šla Meltalia, setkání bylo dojemné a přátelské. Uvítaly nás Solaria, vůdkyně skupiny a Daphne, jedna z Meltaliiných sboristek, která měla to štěstí, že byla jako první vysvobozena z proměny v kus umění. Krom nich přebývalo ve skrýši ještě několik dalších sboristek i Pythariiných sester. Třetí přítomná nereida Teelo po celou dobu jen mlčela.

Přátelský rozhovor plný slz vyrušil poplach, do jeskyně se prý hlavním vchodem vlamují nějací vetřelci. Vyrazili jsme najádám na pomoc, připraveni bránit jejich skrýš, ukázalo se ale, že šlo o pouhé trosečníky, které do jeskyně vtáhl proud. Fagalearova diplomatická vyjádření tak zabránila sváru.

Poté, co jsme vyprovodili trosečníky z podzemí tak, aby nedošlo k prozrazení druhého vchodu, vrátili jsme se k najádám a probrali naši i jejich situaci. Najády nás spravily o osudu svých sester - domnívají se, že je vězní ifrít Svarku ve svém sopečném paláci uprostřed ostrova. Rádi by je osvobodily. V dolech pod palácem pak nejspíše drží trpasličí otroky, poté co se jeho předchozí otroci - orkové - vzbouřili poté, co vyvraždil polovinu jejich kmene. Když přišla řeč na orky, rozmluvila se konečně i Teelo. Jsou prý nevyzpytatelní a Svarkua a jeho Fuegonauty - ohnivé impy a salamandry - nenávidí od pohledu, ale jinak se s nimi dá mluvit. Sama ví o místě, zvaném Bílý pramen, kde se skrývala poté, co unikla ze Svarkuových spárů a který orkové mají za posvátný.

S novými informacemi jsme se rozhodli strávit v jeskyni noc a následujícího dne se vydat do středu ostrova, vysvobodit zotročené trpaslíky i zajaté najády.

Den 7. - Pašerácká skrýš

21.1.2024 - 7.2.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po opuštění najádí jeskyně jsme zamířili zpět k puklině, kterou jsme před několika dny zkoumali. Vodítkem k návratu bylo vydarovo čmuchání po krystalech i naše touha zjistit více o tom, co elementálové tak urputně střeží. Na místo jsme dorazili brzy ráno, kdy mlha v údolí tančila způsobem, který naznačoval přítomnost parních elementálů. A skutečně jich tu bylo sedm. Nešlo však o impy, ale o větší a rozvážnější bytosti, zřejmě ve službě kvůli prohrané sázce s jejich rychlejšími bratry.

Konfrontace s parními elementály

Pokusili jsme se s elementály vyjednávat, ale rychle jsme pochopili, že žádné po dobrém uzavřené dohody o průchodu nemohou splnit. Jejich slib hlídat jeskyni do soumraku byl pevný jako skála. Přesto jsme nakonec našli jinou cestu dovnitř – díky vydarovi, který našel a prorazil překrytou díru u trsu žlutých květin. Tato akce samozřejmě parní elementály popudila, ale než stačili zareagovat, byli jsme už uvnitř.

„Taková podlost!“ hřímal jeden z elementálů, zatímco nás zvenčí upozorňovali, že budeme muset něco najít, abychom jim nahradili škodu. Jinak nás ven nepustí.

Uvnitř jsme objevili zapomenutou pašeráckou skrýš. Vše nasvědčovalo tomu, že kdysi dávno sloužila jako úkryt pro kontraband. Podlaha i stěny jeskyně byly obloženy starým dřevem, které připomínalo palubu lodi. Střed místnosti zdobil stěžeň s několika hamakami, který nesl ceduli se jménem lodi: Zmije.

Síla rudých krystalů

Vydar se vrhl na trojici sudů v rohu místnosti, požíraje rudé krystaly, které z nich vypadly. Při každém křupnutí se kolem něj vířil rudý prach. Po chvíli z něj dokonce část inhaloval a stal se téměř neviditelným, jak se jeho tělo stalo éterickým. To nám naznačilo potenciál těchto krystalů – krátkodobě dokáží proměnit bytost v nehmotnou, což se může ukázat jako nesmírně užitečné.

Kromě sudů s krystaly nás upoutala ještě jedna věc – slonovinová soška těhotné elfky, která byla vyvedena do až znepokojivých detailů. Byla pokrytá tmavými skvrnami krve, které se kdysi dávno vpily do jejího povrchu. Vedle ní ležel krátký elfí meč zdobený zlatem a onyxy. Jeho záštita byla tvořena dvěma volavkami, které měly propletené krky – jemné, a přesto znepokojivé dílo.

Jeden z elementálů, který nás zvenku pozoroval, se zaměřil na rudé krystaly. Se skrytou touhou nás požádal, abychom mu je dali. „Dejte mi něco z těch krystalů a nechám vás zmizet,“ zašeptal, aniž by chtěl, aby ho slyšeli ostatní elementálové. Nakonec jsme mu dali jednu dávku. Když prach vcucnul, jeho tělo ztmavlo, zmohutnělo a začalo vřít jako přetopený kotel.

„Juchů! To je jízda!“ vykřikl a vyrazil pryč z údolí, zatímco ostatní elementálové jej začali pronásledovat. Hluk jejich honičky se rychle vzdaloval. Zdálo se, že posílený elementál si nejen užívá svou novou sílu, ale že výrazně převyšuje schopnosti ostatních – byl rychlejší, silnější i chytřejší.

Po stopách generálky Marcie

Po setkání s parními elementály jsme se rozhodli vrátit k jeskyni, kterou jsme předtím navštívili s Marcií, válečnicí, jejíž osud nás nepřestal znepokojovat. Cesta skrze džungli na sever proběhla bez komplikací – tentokrát nás žádní netopýři, divočáci ani jiné hrozby nepřekvapili. Dorazili jsme k jámě pod trojicí stromů, která byla vstupem do podzemí.

Trixa, zkušená zálesačka, se ještě jednou podívala na stopy okolo vchodu. Zpozorněla a sdělila nám, že generálka sestoupila dolů, ale nikdy se už nevrátila zpět. To jen utvrdilo naše odhodlání pokračovat hlouběji.

Jakmile jsme vstoupili do tunelu, pochopili jsme, že jde o starý lávový tunel. Již po pár krocích nás upoutal průzračný krystal vyrůstající ze stropu, který jasně zářil, jako by jím proudily sluneční paprsky. Bylo to zvláštní, protože jsme byli hluboko pod zemí. Světlo krystalu se šířilo v různých směrech, odpovídajících pohybu slunce nad povrchem.

Cestou jsme minuli další podobné krystaly, které osvětlovaly tunely a kaverny. Tunel se svažoval stále hlouběji, až jsme dorazili k rozšířenému prostoru, kde jsme našli rozbitý tábor. Houně a torny patřily generálce Marcii. Ale ona sama tam nebyla – místo ní leželo kolem vstupu do další části podzemí množství mrtvých tvorů připomínajících obří hmyz, které posekala a pošlapala.

Po krvavé stopě vedoucí dále do tunelu jsme konečně došli až k samotné generálce. Seděla opřená o stěnu, vyčerpaná a zraněná, s kaluží krve pod sebou. Její obouruční sekera Krvesajka byla poškozená, ale stále pevně ležela po jejím boku. Okolo ní se válela další těla přerostlého hmyzu – zbytky jejího posledního boje.

„Tak jsem se konečně dočkala,“ řekla, když nás spatřila, „umírám na zranění z boje jako bojovnice. Ale mrzí mě dvě věci...“ Ukázala na puklinu vedoucí do další části podzemí. „Tam je jejich matrona a její larvy. Nedokázala jsem dokončit boj. A Krvesajka... Ta potřebuje opravu v orčích kovárnách, aby mohla dál sloužit.“

Trixa k ní přisedla, vzala ji za ruku a potichu začala zpívat starou trpasličí píseň pro válečníky na jejich cestě do světa duchů. Generálka naposledy vydechla s klidem a smířením.

Boj s matronou

Před puklinou jsme zhodnotili situaci. Pohled dovnitř nám odhalil obrovského hmyzího netvora – matronu. Byla přilepená ke stěně slizem, z její hlavy trčel sosák a celé tělo chránil tlustý chitinový krunýř. Pod ní se hemžilo množství červů, kteří se leskli jakýmsi slizem.

Trixa navrhla hodit po matroně lucernu s hořícím olejem, zatímco Stín přišel s geniálním plánem použít rudé krystaly k tomu, aby se stal éterickým a nehmotným. Fagalear mezitím připravil svůj kouzelný srp, aby se pokusil odstranit nebezpečný sosák netvora.

Z bezpečí pukliny Fagalear aktivoval svůj létající srp. Zašeptal „Zřím“ a zbraň se rozletěla k matroně. Srp přesně usekl její sosák, čímž ji zbavil možnosti chrlit kyselinu, která mohla být pro nás smrtící.

Éterický Stín se přiblížil k matroně, aby otestoval její obrany. Ukázalo se, že kyselina na něj nepůsobí, ale jeho útoky v éterické podobě byly neúčinné. Rozhodl se tedy vrátit do hmotné podoby a zaútočil na spodní vak matrony. Bodnutím mečíku vytvořil dlouhou řeznou ránu, ze které se vyvalila černá tekutina a nedovyvinutí červi. Tím odkryl její zranitelné orgány.

Trixa se chopila Krvesajky, nyní spíše obouruční palice než sekery, a začala s rozzuřenou zuřivostí drtit odhalené orgány netvora. Krvesajka opět ukázala svou sílu a matrona se po několika úderech zhroutila.

S matronou mrtvou se červi pod ní začali v panice rozlézat po okolí. Stín nechal Trixu, aby je jednou provždy rozplácla na kaši. S generálčinou radou a naší odhodlaností jsme splnili polovinu slibu, který jsme dali – pomstili jsme Marcii. Druhou polovinou je doručit Krvesajku k orčím kovářům, aby byla znovu nabroušena a připravena k dalším bitvám. Toho se ujala Trixa.

Ještě před odchodem z podzemní jeskyně, kde jsme pomstili padlou válečnici, Trixa urazila několik krystalů ze stropu, které jsme pečlivě uschovali do batohů. Jeden nikdy neví, kdy se může takový zdroj světla hodit. Všimli, že svítící krystaly již nezáří tak jasně jako předtím. Světlo se nyní soustředilo na severovýchod – odpovídalo poloze slunce na obloze. Poté vzala svou starou sekeru a s úctou ji položila Marcii do klína. „Taková velká bojovnice by neměla odejít na druhou stranu beze zbraně,“ zamumlala Trixa. S tím jsme opustili místo, nechávajíc padlou generálku na věčný odpočinek mezi bojišti, která tolik milovala.

Venku Stín prozkoumal nalezený náhrdelník, který jsme vzali z Marcina tábora. Hřejivý dotek magického artefaktu vzbuzoval zvědavost, a když si ho hobit pověsil na krk, zjistil, že necítí teplo slunce. Šlo o náhrdelník, který chrání svého nositele před ohněm a plameny. Vypadalo to, že může být užitečný, zejména na Ostrově plném sopek a nevyzpytatelných magických bytostí.

Trixa navrhla, abychom při hledání dalších krystalů pro Wydara a zotročené trpaslíky zařadili také pátrání po orčích kovárnách, aby mohla splnit slib daný Marcii a nechat Krvesajku znovu nabrousit. Diskusi nad dalším směrem jsme však prozatím odložili, rozhodli jsme se ještě využít poslední odpoledne k průzkumu okolí.

Trixa nás vedla vzhůru k vysokému vrcholu, odkud bylo možné zhodnotit okolní terén. Zkušeným okem prozkoumala krajinu a objevila dvě zajímavé lokace:

Mohutné údolí s obrovskými jámami na severozápad, v nichž se líně pohybovala obrovská vodní stvoření připomínající elementály. Mezi nimi se pohyboval gigantický fialový červ, jehož mohutné tělo naznačovalo, že právě on je zodpovědný za rozlehlé tunely v údolí. Ze zelené džungle na severovýchodě se zvedaly skalní masivy a mezi nimi vynikala obrovská kamenná hlava s úsměvem, který vyvolával nepříjemné pocity.

Rozhodli jsme se vydat k hlavě. Tábořit na vrcholu by bylo příliš riskantní – místo bylo větrné, nechráněné a na očích všech potenciálních nepřátel. Trixa nás vedla dolů a ještě za světla jsme dorazili k obrovské kamenné hlavě, která sledovala krajinu před sebou.

Orci pod kamennou hlavou

Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že nás někdo předběhl. Pod hlavou plápolal oheň, u nějž seděla dvojice mohutných orčích válečníků. Jejich sekery se leskly ve světle ohně a záblesky oranžového světla dávaly hlavě dojem zlatých zubů. Orkové si nás nevšimli – zatím.

Trixa se pokusila prozkoumat, zda nejsou orkové jen součástí větší skupiny. Bohužel šlápla na suchou větev a její prasknutí protnulo noční ticho v džungli. Orkové okamžitě vyskočili, uchopili své zbraně a zvolali: „Hej ty, slídile, vylez, než si pro tebe dojdeme!“

Trixa se rozhodla situaci uklidnit. Sundala Krvesajku ze zad, odložila ji na zem a vykročila k ohništi. „Dobrý večer vespolek. Přicházíme v klidu a míru,“ pozdravila je. „Jsme unavení poutníci a rádi bychom si přisedli k vašemu ohni. Možná bychom se mohli podělit o zásoby a příběhy.“

Orkové byli podezřívaví. Po krátkém zaváhání nám nařídili odložit zbraně. Fagalear, Trixa i Stín s neochotou uposlechli, zatímco orkové učinili totéž. Poté jsme si konečně mohli sednout k ohni a navázat rozhovor.

rixa se ujala vyprávění o Marcii. Barvitě líčila její příběh – jak velela obrovským armádám a zabila tisíce nepřátel, než se vydala na Ostrov čelit novým výzvám. Nezapomněla zmínit ani náš boj s hmyzí matronou, který orkové poslouchali s nadšením a definitivně si tak získala jejich uznání. Když se řeč stočila k obří hlavě, orkové se podělili o děsivou legendu.

Podle jejich slov je místo prokleté. Kdo pod hlavou poprvé přespí, toho uchvátí neodolatelná touha po zlatě. Prokletí může trvat jediný den, ale někdy postihuje oběť celý život. Orkové nám vyprávěli o svém příteli, kterého posedlost zlatem stála život, a varovali nás, že pokud zde přenocujeme, můžeme podlehnout stejné kletbě.

Trixa se vrátila k tématu Krvesajky a zeptala se na možnost její opravy. Orkové nám vysvětlili, že orčí zbraně nejsou kované, ale štípané z obsidiánu. Nabídli nám dvě možnosti:

Elfí kovárna: Nachází se severně odtud, ale je zřejmě zalitá lávou. Budeme muset najít lávového elementála, který by nám pomohl lávu odvést. Glavrokova osada: Orčí vůdce Glavrok by mohl zbraň přetvořit do obsidiánové podoby, pokud mu nabídneme hodnotný dar nebo naše služby.

Zeptali jsme se také na osud trpaslíků, o nichž jsme slyšeli, že jsou na Ostrově zotročeni. Orkové nám vysvětlili, že trpaslíky zotročil Svarku, stejný tyran, který kdysi zotročil i je. „Nahradili nás v těžbě rudých krystalů,“ řekl jeden z orků s trpkostí v hlase. Svarku zabil všechny orčice a starce, nechal žít jen muže a mladíky, kteří plnili jeho těžební kvóty. Nyní se orkové pod vedením Glavroka připravují na pomstu.

Rozhodli jsme se tábořit pod hlavou, ačkoliv jsme věděli o riziku prokletí. Stín, vždy sebevědomý hobit, jen s úšklebkem prohlásil, že je prokletý celý život, takže jedno další prokletí už ho nevyvede z míry. Trixa se tvářila nejistě – její trpasličí krev už k zlatu má sklony.

Během noci jsme na vlastní kůži pocítili účinek kletby. Trixa měla sny o zlatě, které v ní vyvolaly neklid. Stín a Fagalear byli zasaženi naplno. Hobit měl noční můry o tom, jak mu zlato protéká mezi prsty, a elf, přestože nespal, nedokázal přestat myslet na lesklý kov. Když ráno vyšlo slunce, bylo jasné, že nás zlatá horečka nějakou dobu neopustí.

Den 8. - Lávová řeka

7.2.2024 - 13.2.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Ráno nás zastihlo pod hlavou, kde jsme strávili noc pod vlivem jejího podivného kouzla. Stín, v zajetí zlaté horečky, se pokusil vyškrábat z „úsměvu“ kamenné hlavy nějaké zlato, ale ranní slunce odhalilo krutou pravdu – žádné zlato zde nikdy nebylo, jen hra odrazů a magie, která nás zavedla na scestí.

Orkové, kteří se mezitím sbalili a připravovali na cestu, nás znovu nasměrovali k lávové řece, kde měl být onen ostrov se zlatým prstenem i lávoví elementálové. „U soutoku lávové řeky, tam najdete to, co hledáte,“ poradili nám. Trixa je nezapomněla znovu varovat před mumlajícími hady a ještě se ujistila, že mají jasno, kde hledat případné zlato.

Rozloučili jsme se s nimi a vydali se na cestu, vedení nejen radou orkům, ale i neodbytným pocitem, že zlato a elfí kovárna nás tam dovedou.

Rozpraskaná půda a opařená Trixa

Šplhání na hřeben skal, které nás oddělovaly od lávového údolí, zabralo celé dopoledne. Výstup však stál za to – pohled, který se nám otevřel, byl fascinující. Z vrcholu jsme viděli ostrov uprostřed lávové řeky, stále obklopený zelenou džunglí. Stromy na jeho okrajích byly ohořelé, kouřící a spálené, ale srdce ostrova se stále drželo. Nad lávovou řekou se v horkém vzduchu tetelily plameny, přeskakující z jednoho místa na druhé. A pak jsme je spatřili – ohniví impové a ohniví elementálové, kteří spolu zápasili na okraji lávového proudu.

Fagalear rychle identifikoval, že to nejsou lávoví elementálové, po kterých pátráme. „Pokračujme podél řeky. Tihle nám s elfí kovárnou nepomohou,“ rozhodl elf. Trixa, která se ohni příliš nerozuměla, ho s povzdechem následovala.

Naše cesta podél řeky pokračovala pomalu. Krajina se měnila – černá čedičová půda ustoupila širokému pásu rozpraskané hlíny a bláta, z něhož občas stoupaly oblaka páry. Trixa se pokusila vést nás tak, abychom se vyhnuli dvěma obřím stonožkám, které se potulovaly po tomto pustém území. Všichni jsme však pocítili, jak země pod našima nohama vibruje, a pára začala syčet intenzivněji.

Náhle se Trixa, zatížená Stínem na svém štítu, dostala do oblaku vařící páry, který ji opařil na nohou. S bolestným sykáním zavrávorala a pustila štít se Stínem. Ten však díky svému hbitému tělu dokázal nejen elegantně uskočit z oblaku páry, ale také zachránit Trixu, kterou vyvedl na bezpečné místo.

Stonožky, zřejmě zvyklé na vařenou kořist, si nás chvilku prohlížely, ale nakonec ztratily zájem a vrátily se ke svým zvyklostem. Trixa si provizorně ošetřila opařené nohy a pokračovali jsme dál, i když tempo bylo pomalejší.

Nakonec jsme dorazili k místu, kde se lávová řeka rozdělovala na dvě ramena. Láva zde bublala a v nepravidelných intervalech se vzdouvala do humanoidních obrysů. Byli to lávoví elementálové, kteří pracovali na přesměrování toku lávy. Trixa a Stín na ně začali mávat a volat, ale elementálové odpověděli jen krátkým gestem, aniž by přerušili svou práci.

Fagalear, který je sledoval se zaujetím, si povšiml, že lávoví elementálové mají jasný cíl – budování a rozšiřování lávy. Bylo jasné, že přesvědčit je k něčemu jinému nebude snadné. Elf se je pokusil zaujmout návrhem na společné budování hráze, ale elementálové zůstali při svém: „Práce musí být dokončena. Až bude měsíc nejvýše, budeme připraveni na další úkoly.“

Trixa naléhala, aby nejprve odvedli lávu z elfí kovárny, zatímco elementálové sami naznačili, že by raději začali budovat hráz přímo u zeleného ostrova, aby ho co nejrychleji pohltila láva. Nakonec jsme se dohodli, že počkáme, až elementálové dokončí svou práci, a pak je povedeme k elfí kovárně.

Elementálové svou práci dokončili kolem půlnoci. Odpočatí a plni očekávání jsme je vedli na západ, kde měla být stará elfí kovárna. Cesta vedla přes skalní průsmyky a džungli, přičemž elementálové svým žhnoucím tělem osvětlovali cestu.

Den 9. - Elfí kovárna

13.2.2024 - 16.2.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Když jsme dorazili na druhou stranu průsmyku, slunce právě vycházelo. Před námi se otevřelo další údolí a naše oči okamžitě upoutal podivný útvar uprostřed něj. Na ostrůvku uprostřed malého rybníčku stála dokonalá bronzová koule o průměru deseti metrů. Na jejím vrcholu byla obsidiánová socha sedmihlavé hydry, jejíž dlouhé krky se ohýbaly a směřovaly čelistmi k bronzové kouli. Okolní terasovitý terén byl zarostlý kapradinami s jasně červenooranžovými květy.

Ovšem na ostrově jsme také spatřili obří stonožky, které se navzájem pronásledovaly a bojovaly. Jejich pohyb uvolňoval spóry z kapradin, které se vznášely vzduchem jako hrozivé varování.

Trixa začala pátrat po stopách elfí kovárny. Zpozorovala dvě místa, kde byl porost řidší:

Na severozápad od hydry, na úpatí vysoké hory. Na jih od hydry, směrem k mýtinám a dírám fialového červa. Rozhodla se zamířit na jih, kde terén vypadal přístupnější. Elementálové se zatím drželi stranou, zaujatí naším putováním a občasnými otázkami, ale z jejich reakcí bylo jasné, že jejich loajalita leží především u lávy a Svarkua. Dokonce přiznali, že někteří elementálové pracují přímo pro Svarkua výměnou za rudé krystaly, jejichž sílu i nebezpečí si plně uvědomují.

Stín, vždy zvídavý, vytáhl jeden rudý krystal, aby viděl jejich reakci. Oči elementálů okamžitě zaplály touhou, ale snažili se ovládnout. „Dej to pryč. Neměl jsi nám to ukazovat,“ varovali nás.

Pokračovali jsme směrem, kde Trixa zahlédla mýtiny, ale cesta rychle ztrácela své kouzlo. Jak jsme se nořili hlouběji do džungle, vlhkost stoupala a naše kroky čím dál více zpomaloval mazlavý sliz, který se táhl po stromech, liánách i zemi. Lávoví elementálové byli čím dál neklidnější, stěžovali si na chlad a vlhkost, která jim „tuhla kůži“. Situace však nabrala nečekaný spád, když nás začalo něco bombardovat z korun stromů přímo lepkavým slizem. Nebezpečí hrozilo, že nás tohle svinstvo obalí a zneschopní.

Trixa, vždy pohotová, našla pod listím cestu, kudy mohl alespoň jeden z nás uniknout. Nezaváhala a ukázala ji Fagalearovi, zatímco sama a Stín zůstali vystaveni slizovému bombardování. Stín se schoval pod velké listy, což ho uchránilo od nejhoršího – jen pár cákanců skončilo na jeho oblečení. Fagalear rychle proklouzl čistou cestou, ale Trixa to měla těžší. Schovala se za štít, který sice zachytil většinu slizu, ale přilepil se k ní a byl osliznutý k nepoužití.

Když jsme se dostali do bezpečí, džungle za námi začala dunět. Zvuky praskajících stromů, výkřiků a čvachtání slizu se mísily se zápachem páleného hnilobného materiálu. Po chvíli se mezi stromy vynořila dvojice lávových elementálů, očividně unavená, ale vítězná.

„Nemám rád slizové elementály,“ bručel jeden z nich. „Jsou tak odporně slizcí a destruktivní,“ přitakal druhý. Přesto nás potěšili, když oznámili, že slizáci chladili lávové jezírko, které podle všeho napájí elfí kovárnu.

Odkrytí kovárny

Elementálové, nyní již zcela čistí a zpět ve své ohnivé majestátnosti, se pustili do odklízení lávy z jezírka, aby kovárnu odhalili. Trixa mezitím objevila místní rostlinu, jejíž listy výborně rozpouštěly sliz, a očistila nejen svůj štít, ale i Stína, kterému už „slizová móda“ lezla krkem. Fagalear, zaujatý procesem práce elementálů, se usadil na kraji a kreslil čáry a obrazce inspirované lávovou magií.

Po několika hodinách práce elementálů se před námi zjevila elfí kovárna – umělecké dílo samotné. Její kruhový půdorys, zdobený necudnými elfími reliéfy, v sobě ukrýval výheň, která byla napájena přímo puklinou v zemi vedoucí k nitra hory. Lázeň vroucí lávy zde sloužila jako zdroj ohně pro kováře.

V kovárně zůstaly i některé nástroje, které zázračně odolaly žáru – zřejmě díky magickému složení nebo ušlechtilému kovu. Trixa byla okamžitě ve svém živlu a začala připravovat Krvesajku k překování.

Na kovadlině jsme objevili nedokončenou sochu satyra, vysokou asi metr a půl, která nám okamžitě padla do oka. Z ušlechtilého kovu, s opovržlivým úšklebkem na tváři, držela korbel s nápisem „NA ZLAŤÝČKO“ vyvedeným elfím písmem.

Stín, jehož horečka po zlatě dosáhla nového vrcholu, se pustil do podrobného prozkoumávání sochy. Prohledával ji tak důkladně, že satyr náhle ožil, kopl ho kopýtkem a opět znehybněl. „Au!“ zvolal hobit, když si mnul kopanec. Socha se zašklebila, vyplázla jazyk a zůstala v tomto výrazu stát.

Trixa zatím důkladně zkontrolovala korbel, ale žádné zlaťýčko uvnitř nenašla. Fagalear to celé pozoroval s jistou dávkou pobavení, hlavně když Trixa opět projevila svou praktičnost při řešení problémů, ať už šlo o sliz nebo o přípravu kovárny.

Elementálové, kteří dokončili sochu lávového elementála kolem poledního a poté nás opustili a vydali se na sever. Jejich stopy byly tak výrazné, že by nebyl problém je později dohnat. Trixa se mezitím chopila práce na Krvesajce. Celé odpoledne i večer pracovala, využívajíc elfí nástroje a výheň napájenou lávou. Práce šla pomalu, ale výsledek stál za to – z tupé a poničené zbraně se znovu stala smrtící těžká obouruční sekera. Krvesajka byla zpět v plné síle, připravená na další boje.

Sekera sice neměla žádné magické schopnosti, ale její pověst mohla vzbuzovat strach u těch, kteří ji poznali. Trixa na ni pohlížela s uspokojením, které se na její tváři často neobjevovalo.

Když práce skončila, padla už tma. Láva z výhně stále pomalu vytékala a zřejmě by během týdne znovu naplnila podlahu kovárny, ale pro tuto noc bylo místo ještě bezpečné. Rozhodli jsme se tu zůstat, abychom nabrali síly na další den.

Den 10. - Do středu ostrova

16.2.2024 - 27.2.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Probudili jsme se obklopeni známým žárem. Kovárna se mezitím opět začala plnit lávou, podlaha byla již zčásti pokryta. Socha satyra stále stála tam, kde jsme ji včera odtáhli, jako by hlídala naše kroky. Po krátké přípravě jsme zamířili po jasné stopě elementálů a jejich sochy. Díky spáleným rostlinám a čerstvým otiskům jsme měli snadnou cestu a postupovali rychle, doháněli jsme elementály krok za krokem.

Setkání na obsidiánové stezce

Po několika hodinách chůze jsme dorazili na obsidiánovou stezku, která se táhla podél lávové řeky. Tady jsme zahlédli naše známé elementály, jak vlečou dutou lávovou sochu k místu, kde se rozšiřovala v terasu. Nebyli ale sami. Spolu s nimi tam bylo šest salamandrů – pět bojovníků a jeden šaman. Šaman právě vyjednával s elementály, aby jim předali sochu a nechali ji dopravit Svarkuovi sami.

Náš pokus zůstat nepozorovaní skončil okamžitě, jakmile Trixa zahlédla obří zlaté sochy na terase nad stezkou a vykřikla: „ZLATO! Tolik ZLATA!“ Její hlas neunikl ani salamandrům, ani impům, kteří okamžitě vyrazili zmapovat situaci.

Stín mezitím proběhl mezi kameny a zkusil bleskově vklouznout dovnitř duté lávové sochy. Pokusil se pak nakukující salamandry přesvědčit, že je to jeho vlastní úkryt. To však mělo přesně opačný efekt, než zamýšlel – salamandři se o to víc zajímali, kdo vlastně je. Lávoví elementálové, zmatení jeho tvrzením, nakonec odhalili, že jde o „jednoho z těch malých fousáčů, co byli s nimi u kovárny,“ což jen vyvolalo další otázky. Šaman pak přišel s návrhem, že Stína i nás ostatní předvedou ke Svarkuovi, aby vše vyřešil osobně. Na to Stín nemohl nic namítnout, a situace se stala napjatou.

Souboj ohně a vody

Napětí přerostlo ve střet, když Fagalear bleskově zareagoval. Poslední kapku vody z láhve proměnil v mocnou vodní spirálu, která smetla jednoho z impů. Vodní proud bičoval vzduch a neústupný elf během okamžiku vyřídil i ostatní salamandry, včetně šamanů. Celý boj skončil dřív, než jsme se vzpamatovali a na skále zůstali jen mrtví salamandři, zbytky ohnivých impů, a dva ohromení lávoví elementálové.

Trixa mezitím své hrozby doplnila smrtícím úšklebkem a svírala Krvesajku tak pevně, že by to přimělo salamandry znovu zvážit, zda je dobrý nápad ji zajmout, kdyby nějací zůstali na živu.

Když boj skončil, naše pozornost se obrátila na čtyři obří zlaté sochy Svarkua. Každá z nich měla unikátní postoj a vyjadřovala jinou část jeho osobnosti – válečník, kouzelník, písař a myslitel. Při bližším ohledání jsme zjistili, že sochy jsou duté a vyrobené z masivních plátů zlata. Trixa okamžitě navrhla jednu sochu převrhnout a roztavit její části v ohništi na terase.

Po chvíli práce se nám podařilo převrhnout západní sochu, ale ta se rozlomila na dvě části – jedna polovina se skutálela mimo dosah, zatímco druhá spadla do ohně a začala se tavit.

Při prohlídce těl salamandrů jsme našli několik zajímavostí:

Dvě ohnivá jadérka a překvapivě i 13 vodních jadérek v drátěném sáčku. Hliněnou karafu s černou tekutinou. Kovové zbroje impů s emblémem Svarkua a podivné zbraně připomínající obří nůžky, které Trixa označila za „velenůžky“ schopné ustřihnout končetiny nebo dokonce hlavu.

Trixa si vzala karafu i velenůžky, zatímco Fagalear pečlivě uložil jadérka. Společně jsme pokračovali v práci na tavbě zlata, a zatímco Trixa a Stín nosili kusy zlata do kotle, Fagalear zkoumal černou tekutinu a přemýšlel nad jejím využitím. Ukázala se být černým pivem – slabě alkoholickým, ale prudce hořlavým a navíc se časem sama doplňovala.

Po hodinách lopoty jsme měli tři těžké kýble plné zlata. Více času jsme už nemohli strávit – lávoví elementálové se vydali dále k bráně na úbočí sopky, tam nejspíš způsobí rozruch, a pokud jsme se neměli setkat s další Fuegonauty, museli jsme vyrazit brzy. Trixa s těžkým srdcem schovala jeden kýbl zlata pod kamení, aby si jej mohla později vyzvednout, a my se vydali na cestu za dalšími tajemstvími ostrova.

Bloudění ve tmě

Po opuštění obsidiánové stezky jsme se vydali na východ, doufajíce, že najdeme doly, o kterých jsme slyšeli. Náš postup byl ale pomalý a vyčerpávající. Lávová pole, ostré skály, balvany a všudypřítomná pára nás mátly na každém kroku. Rudá záře z puklin i lávových proudů vysoko nad námi zkreslovala Trixin orientační smysl – dokonce i stíny, podle kterých se snažila udržet směr, byly pouhým klamem.

Kolem půlnoci jsme se konečně dostali na úpatí hory, na hranici džungle. Únava byla znát na všech a kbelíky zlata, které jsme s sebou vláčeli, nám situaci nijak neusnadňovaly. Zatímco jsme hledali místo, kde by se Trixa mohla zorientovat, narušili jsme ticho noční džungle a vyplašili čtyři obří žluté stonožky.

Hrůza z džungle

Stonožky nás obkličovaly, ale jak jsme ustoupili do džungle, vlezli jsme téměř do chřtánu něčeho mnohem horšího. Obří rostlina, jejíž větve připomínaly zelená chapadla, se dala do pohybu. Chapadla se mrštně obtočila kolem jedné ze stonožek, zvedla ji do vzduchu a během okamžiku ji roztrhala na kusy. Její síla byla děsivá – stonožky pro ni byly jen krátkým rozptýlením, než si všimne nás.

„Zlato… zbytečné…,“ problesklo nám hlavou, když jsme se ocitli uprostřed zelené smrtící pasti. Kýble plné zlato nám teď byly na obtíž. A chapadla se začala pohybovat naším směrem.

Trixa, odhodlaná rostlinu zlikvidovat, odložila svůj kýbl na zem a s bojovým pokřikem se vrhla do útoku. S Krvesajkou v rukou zaútočila na rostlinné chapadlo, ale její snaha byla marná – rostlina odhodila další stonožku a bleskově obtočila své větve kolem Trixy. Sevření bylo tak pevné, že jí znemožnilo napřáhnout se k dalšímu úderu.

Stín, s vidinou Trixina ohrožení, popadl svůj kýbl zlata a použil ho jako zbraň. Bohužel kýbl těžký jako hřích minul svůj cíl a bezmocně se zakutálel pryč.

Trixa se pokusila vyprostit hrubou silou, ale její vykloubené rameno jí zradilo. Místo toho se sevření ještě utáhlo a začalo ji pomalu přitahovat k ústřednímu středu rostliny – místu, kde drtí a trhá své oběti. Všude kolem nás byly rozházené polámané kosti a zbytky těl, které sloužily jako hnojivo pro tuhle děsivou květinu.

Fagalear se snažil ustoupit a přitom odsekávat chapadla svým kukri. Jeho snaha však nebyla úspěšná – chapadla jej popadla a zvedla do vzduchu stejně jako Trixu. Ve stejné chvíli se ocitl ve spárech rostliny i Stín. Jak jsme ovšem přišli přičiněním rostliny o kýble zlata, přestaly nás lákat - kletba tužby po něm byla zlomena.

„Trixo! Zkus na ni chrstnout to černý pivo!“ křikl Fagalear, který se marně snažil upnout svou magii k plamenům lucerny. Jeho mysl však tížilo i nebezpečí, že podpálí nejen rostlinu, ale i okolní džungli.

Trixa se rozhodla jednat. Navzdory sevření nahmatala svou karafu s černým pivem, z posledních sil ji otevřela a chrstla její obsah na nejhustší shluk chapadel. Rostlina se v ten okamžik sevřela ještě pevněji a trpaslice se ocitla přímo nad drtícím centrem.

Fagalear sebral veškeré zbytky své síly a přiložil ruku na kapsu s ohnivými jadérky. S pomocí své knihy vykouzlil primitivní, ale destruktivní ohnivý výboj. Plameny zachvátily nejen rostlinu, ale i vysušené okolní porosty, což přidalo požáru na síle.

Rostlina zasyčela bolestí, její chapadla se kroutila a povolovala své sevření. Stín, s překvapivou přesností, mezitím včas přeřízl správné větve svým mečíkem a zhroutil se na zem. Trixa, jejíž vousy ještě vlhké od černého piva vzplály, se také uvolnila, ale spadla přímo do plamenů. Plameny jí spálily obočí, vlasy a – nejhorší ze všeho – její milované rudé vousy.

Zranění a popálená Trixa z posledních sil vyvedla skupinu pryč z plamenů. „Do džungle!“ křikla, když spatřila, že požár začíná pohlcovat i okolní rostliny. Plameny stravovaly vše kolem, jak oheň živený suchým dřevem nabíral na intenzitě. Společně jsme zamířili hlouběji do vlhčí části džungle, kde jsme doufali, že nás oheň přestane pronásledovat.

Vyčerpaní po celodenním putování jsme se rozhodli utábořit nedaleko jeskyně, kam nás dovedl úprk. Byl to namáhavý den, takže jsme se zdrželi bližšího průzkumu. Kolem nás byla rozryta hlína proměněná v blátivou změť. Trixa našla sušší místo stranou od bahna, kde jsme se mohli na chvíli usadit a vystřídat v hlídkách.

Než se šlo spát, Fagalear prozkoumal stopy v bahně. Bylo zřejmé, že jde o úkryt divočáků. Mezi nimi jsme našli stopy samice lítého kance a jejích mláďat, které svou velikostí připomínaly dospělé kance. Starší otisky svědčily o pohybu stonožek, ziptáků a dokonce i dávných orků. Žádné čerstvé orčí stopy jsme však nezaznamenali.

Zatímco jsme rozbíjeli tábor, Trixa si konečně ostříhala své připečené vousy a vlasy. Nebylo to bez slz, ale nakonec to zvládla, díky zrcátku, které uloupila salamandrům, a podivným ohnivým nůžkám. Stín se snažil držet stranou od kanystrů slz a soustředil se na přípravu spaní. Po večeři jsme si rozdělili hlídky.

Noční klid narušovalo jen vzdálené chrochtání divočáků a příležitostné praskání větví. Bylo jasné, že jsme v jejich teritoriu. První část noci proběhla poklidně a během hlídek jsme si mohli užít chvíli zaslouženého odpočinku.

Den 11. - Dále na sever

27.2.2024 - 5.3.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Když se ranní hlídka chýlila ke konci, prošel kolem našeho tábora největší divočák, jakého jsme kdy viděli. Jeho mohutnost byla dechberoucí – obří kly, na kterých visely zbytky zbroje, tělo plné zabodnutých zbraní a jizev, které svědčily o mnoha bitvách. Pohyboval se klidně, jako by věděl, že je pánem zdejší divočiny.

Jeho přítomnost nás všechny umlčela. Skrytí v tichu jsme pozorovali, jak jeho tělo mizí v jeskyni. Bylo jasné, že jsme našli vůdce stáda, a ten nás rozhodně nevítal. Zatímco většina z nás jen doufala, že nás přehlédne, Trixa a Stín si vyměnili pohledy, které naznačovaly, že něco takového je výzva hodná jejich zbraní. Fagalear ale rychle připomněl, že bez odpočinku a vody by takový boj skončil tragédií. Nakonec jsme zůstali nehybní, dokud se kanec neztratil v hloubi jeskyně.

Se svítáním a návratem klidu jsme se shodli, že naše síly nejsou dostatečné na to, abychom se pokusili vstoupit do jeskyně a čelit jejím obyvatelům. Stále nás sužovala únava a zásoby vody se tenčily. Pokud budeme chtít v budoucnu proniknout do tohoto divočáckého útočiště, budeme potřebovat lepší plán, dostatek sil a pravděpodobně i nějaké vybavení.

Fagalear, jako obvykle s pragmatickým nadhledem, poznamenal: „Měli bysme sehnat zásoby, nebo to bude problém.“ Shodli jsme se, že doplnit zásoby vody musí být naší prioritou. Věděli jsme, že divočáci – naši nevyžádaní sousedé – musejí mít poblíž zdroj vody. Z jeskyně na sever vedlo několik jejich zřetelných stop a Trixa se ujala vedení.

Opatrně nás vedla podél jejich stezky, ale záměrně se držela stranou od nejvíce vyšlapaných tras. Díky svým zkušenostem se v krajině rychle zorientovala. Po nějaké době vyšplhala na několik velkých kamenů, odkud se naskytl výhled na okolí. V dálce na severu spatřila bílou skálu, na které se třpytil vodopád. Bylo rozhodnuto – zamíříme právě tam. Trixa si vzpomněla na vyprávění nymf, které o Bílé skále mluvily, a shodli jsme se, že to bude bezpečnější směr než tenké pramínky kouře, které jsme zahlédli na východě.

Cesta vedla obloukem přes džungli, která se postupně měnila v rozrytou pláň, kudy pravidelně chodili divočáci. Po asi hodině opatrného pochodu jsme dorazili k místu, které bylo jasně jejich napajedlem. Rozdupaná hlína byla plná stop různých velikostí, od obřích otisků kopyt až po drobnější, patřící mláďatům. Uprostřed prostranství tekl tenký potůček, který přitékal z malého jezírka pod vodopádem na Bílé skále. Voda v jezírku byla křišťálově čistá a klidná, pokrytá květy lotosů a lilií, které se jemně pohupovaly na hladině.

Bílá skála

Při postupu k vodopádu jsme ovšem narazili na dvě obří krysy, které čenichaly u potůčku mezi Bílou skálou a napajedlem. Trixa, která měla po všech dosavadních událostech náladu pod psa, je nehodlala trpět. Znovu uchopila svou Krvesajku, a když se krysy otočily naším směrem, varovně na ně zaječela: „Mazejte vocaď, nebo budu dneska večeřet pečené krysí stehno!“ Nablýskané ostří sekery vyslalo odraz světla přímo do oka jedné krysy, což její rozhodnutí jen urychlilo. Obě krysy zapištěly, pustily svá nalezená sousta a vydaly se hledat potravu jinam.

Cesta k vodopádu byla volná.

Už pohled na čistou vodu nám přinesl úlevu. Naplnili jsme všechny nádoby, co jsme měli, a rozhodli se zůstat zde chvíli déle, abychom si odpočinuli a očistili se od prachu a špíny. Trixa se s radostí vykoupala a ochladila si popáleniny z boje s masožravou rostlinou. Ještě než se vydala z vody, namočila své vlasy a vousy a začala je česat, aby se pokusila napravit ztrátu, kterou utrpěly. I Krvesajka a kroužková zbroj dostaly důkladnou péči.

Fagalear, zaujatý vlastním kouzelnickým experimentem, ponořil svůj drátěný pytlík s vodními jadérky do jezírka, aby je „nechal čerpat sílu svého přirozeného živlu“. Stín se zpočátku jenom díval, ale nakonec se rozhodl, že trochu koupání neuškodí. S praktickým nadhledem si ponechal oblečení, které vypral rovnou na sobě, a pak se rozložil na břeh a nechal jej schnout na slunci. „Stejně jsme už museli všichni hrozně smrdět,“ utrousil na svou obhajobu.

Jakmile byla voda doplněna a vše připraveno na další cestu, Trixa vytáhla karafu s černým pivem. „Na oslavu, že jsme přežili! A na vousy, ať brzy dorostou!“ pronesla a nechala nápoj kolovat. I když nikdo netoužil po návratu ke spálené džungli a masožravé rostlině, myšlenka pomsty začala klíčit – zejména poté, co Trixa znovu zmínila, že tam možná něco „zůstalo“.

Na chvíli jsme si mohli odpočinout a užívat si klidu u jezírka. Ale na tomto ostrově nikdy nevydrží mír dlouho.

Voda pod vodopádem byla opravdu výjimečná. Jak jsme se ráchali, koupali a nechali na sebe působit její účinky, začaly se naše rány a neduhy mírnit. Trixa, která byla snad nejvíce zasažená všemi nedávnými boji, pocítila největší úlevu – její oteklé nohy splaskly a popáleniny na tváři byly nyní mnohem méně nápadné. „Tohle je kouzelná voda,“ prohlásila, když si znovu pročesávala své vlasy a vousy. Její rameno však zůstalo problémem, který voda nedokázala vyřešit.

Orkové a bůh pomsty

Zbytek skupiny také pocítil úlevu – nejen tělesnou, ale i duševní. Po spálené džungli, útěku před masožravou rostlinou a těžkém břemeni kletby bylo toto místo jako oáza klidu. Přestože myšlenky na zlato se pomalu vytrácely, něco jiného se nám začalo vkrádat do mysli. Chtělo to, abychom se vrátili ke spálené džungli a masožravé rostlině. „Co kdybychom ji pořádně vypálili a dokončili, co oheň začal?“ napadlo nás skoro všechny. Po chvíli bylo ale jasné, že tyto myšlenky nejsou naše – jako by nám je něco šeptalo.

Než jsme se ale mohli nad podivnými nápady zamyslet hlouběji, z jihu se ozvalo praskání větví a tlumené hlasy. Někdo nebo něco se k nám blížilo. Trixa, se svou typickou rozhodností, ihned nahodila brnění, uchopila kuši a sykla: „Něco se mi cpe do myšlenek, aby to nebyli ti hadi mihotavci!“ Stín, který se ještě před chvílí pohodlně vyvaloval na slunci, se neochotně začal připravovat: „Takhle mi kazit odpočinek a svačinu,“ zavrčel. Fagalear se mezitím rozhodl znovu zkontrolovat Trixino zranění. Opatrně a s dostatkem času jí rameno vrátil na své místo a zpevnil ho bandáží. „Lepší už to bude, pokud to nebudeš zbytečně namáhat,“ řekl a poté přešel do tůně, kde stál po kolena ve vodě, připravený čelit neznámým narušitelům.

Ze zátočiny na stezce vyšlo pět postav – čtyři orkové, vypadali jako bojovníci, a pátý, zcela odlišný. Měl na hlavě masku ze zobanu nějakého ptáka a jeho oděv byl zdoben kostěnými talismany. „Šaman,“ šeptl Fagalear, zatímco orkové náhle ztuhli. Jejich pohledy se upřely především na elfa v tůni.

„Svatá tůň! Zasvěcená Mog’okovi. Tůň, která zachránila Teelu! A ráchá si v ní nohy nějaký oplzlý elf!“ vykřikl jeden z nich. Situace se na okamžik zdála napjatá, ale šaman zasyčel a zaklepal kostičkami, které měl v ruce. Orkové umlkli a šaman sám pokročil vpřed, aby si nás lépe prohlédl.

Trixa, která stála opodál s připravenou kuší, vystoupila vpřed. „Omlouváme se, nevěděli jsme, komu je tůně zasvěcená, nebyl v tom špatný úmysl, potřebovali jsme se osvěžit a dovyléčit po sérii bojů. Sama Teela nám o této tůni řekla, když jsme byli na návštěvě u nymf. A zrovna tenhle elfí kouzelník se podílel na záchraně další nymfy a, ač na to nevypadá, zabil sám deset posluhovačů Svarkua. Takže myslím, že máme společného nepřítele,“ vysvětlovala rychle a přímo. Na závěr se podívala na šamana: „To jsi byl ty, co jsi chtěl, abychom dovymýtili tu masožravou rostlinu?“

„Jenom devět,“ opravil ji Fagalear s křivým úsměvem. Poté vystoupil z vody, vytáhl drátěný pytlík a pozvedl ho nad hlavu: „Tohle jsou vodní jadérka ukořistěná od Svarkuových přisluhovačů. Dopřál jsem jim jejich vlastní živel, čistý a od Teelo posvěcený. Na tom přece není nic špatného, ne?“

Šaman přikývl. „Není to nic špatného, ale kdybys při tom pořádně poslouchal, slyšel bys hlas Mogokův a věděl, že už je to zbytečné. To, co ta jadérka potřebovala, už dostala, když jsi Fuegonauty zabíjel. Pomstu.“

Orkové za ním souhlasně zamručeli. Šaman pokračoval: „Ale právě protože jsi je pomstil, a navíc, protože jsi se pomstil Fuegonautům, kterým i my dlužíme pomstu, znamená to, že jsi naším přítelem v boji. I tví spolubojovníci. A proti tomu je nějaké koupání malichernost, kterou si stejně budeš muset vyříkat hlavně s Teeho, a ne s námi.“

Šaman nás ujistil, že spojenectví vnímáme stejně a přidal nabídku: „Dopřejte nám tedy, přátelé v pomstě, trochu času k uctění Mogokova hlasu, a poté vás zvu do Glavrokovy severní hlídky na posezení o ohně. Budete nám muset vyprávět o tom, jak váš boj s Fuegonauty probíhal. A my máme také spoustu zajímavých příběhů.“

Orčí tábořiště

Po klidném pochodu, během kterého jsme potkali další skupinu velkých krys (a orkové jednu ulovili pro večerní hostinu), jsme se za soumraku dostali do tábora Noční sekery. Tábor byl skromný, ale opevněný – s příkopem ve tvaru U, obehnaný pařezy po čerstvě vykácených stromech. Dva plápolající ohně osvětlovaly mýtinu a jejich teplo bylo příjemné po celodenní cestě. Šest místních orků bylo zprvu nedůvěřivých, ale šaman nás představil a jejich podezíravost brzy nahradila přátelštější nálada. Když se nad ohněm začala točit ulovená krysa a Trixa vytáhla karafu s černým pivem, bylo jasné, že večer bude ve znamení hostiny a vyprávění.

Jakmile jsme se usadili kolem ohně, nálada se rychle rozproudila. Trixa, odhodlaná zapůsobit, začala vyprávět naše hrdinské činy, především pak svou hrdost na sekeru Krvesajku: „Ta sekera je zkrátka nenasytná! Když ji nemůžu pustit ke slovu, je skoro naštvaná,“ postěžovala si se smíchem, přičemž nevynechala podrobnosti o boji s masožravou rostlinou a její slavné "pivní oběti". Její historky sklidily salvy smíchu a uznání.

Stín, naopak, zůstal spíše zticha, ale se zájmem naslouchal příběhům orků. Jeho tichá přítomnost a občasné kousavé poznámky o Fuegonautské nadvládě nicméně nezůstaly nepovšimnuty.

Fagalear mezitím využil příležitosti k navázání hlubších témat. Vyprávěl orkům o nymfách, s nimiž jsme se setkali, a o jejich bolesti z otroctví pod Svarkuem. „Meltalia je rozzuřená, a právem,“ prohlásil pevně, „ale její sestry se obávají ohně a žáru sopky. Přesto jsem jim slíbil, že pomohu. Co víte o těch zajatých nymfách? A mohli byste se k nám připojit i v jejich osvobození, nad rámec boje za trpaslíky?“ ptal se s nadějí.

Fagalearem otevřené téma pomsty nymfám rozvázalo orkům jazyky. Ukázalo se, že Noční sekera a nymfy jsou spojenci – pomsta Teeho a dalších nymf je zároveň pomstou orků. Orkové začali vyprávět příběh svého zrodu a odporu vůči Svarkuovi, příběh, který jsme částečně znali, ale nyní doplnili nové detaily.

Otroci bez vlastní vůle: Dávno před příchodem Svarkua byli orkové vypěstováni jako rasa otroků, bez vlastní vůle, věrní svým pánům.

Masakr u Černého kamene: Když Svarku usiloval o "očistu" a posílení svých sil, povraždil polovinu kmene – především ženy a děti. Krutý masakr je rozzuřil a k orkům tehdy poprvé promluvil hlas Mog’oka, který jim dal nový smysl života - pomstu místo slepé poslušnosti.

Bouře a vzpoura: Ve chvíli, kdy byl jejich kmen na pokraji vyhlazení, zvedla se mohutná bouře, která zahnal Svarkua i jeho salamandry zpět do sopky. Orkové zůstali tři dny bičováni větrem a deštěm, zatímco Mog’okův hlas je nabádal k odporu. Třetí den, když se bouře utišila a Fuegonauti znovu vylezli z úkrytu, orkové povstali. Překvapení salamandři nedokázali odpor ustát a Noční sekera získala svou svobodu. Poté se stáhli k Prameni bílého kamene, kde jim Mog’ok poskytl vedení – naučil je přežít v džungli, bojovat a vzpírat se Fuegonautům. „Mog’ok nás naučil víc než jen přežít. Naučil nás pomstít se,“ řekl jeden z válečníků.

V nastalém chaosu unikla ze zajetí i nymfa Teeho a nalezla útočiště v té samé studánce, ke které chodili orkové poslouchat Mog’okův hlas. Tak našli orkové prvního spojence v nepřátelství proti Svarkuovi.

Šaman také zmínil zvláštní obřad, kterého se účastní ti nejoddanější bojovníci – údajně je posiluje, činí je mrštnějšími a smrtelnějšími, ale také zcela pohlcenými pomstou. Obřad se odehrává na Pobřeží mrtvých velryb, místě, které vzbuzuje respekt a zájem, ale orkové odmítli sdělit více podrobností. Bylo jasné, že je to něco posvátného a nepřístupného cizincům.

Trixa nakonec přepila posledního orka v soutěži, což jí zajistilo velkou slávu. „Kdo říkal, že elfové nebo hobiti něco vydrží? To vám ještě ukážu, co vydrží trpaslík!“ smála se, když orkové uznale tleskali. Karafa s černým pivem kolovala od jednoho k druhému, dokud nebyla zcela prázdná, což je u bezedné karafy docela výkon.

Když se hovor stočil zpět k naší cestě, šaman se zmínil o Glavrokovi, vůdci Noční sekery. „Glavrok rozhodne, co bude dál. Pokud uzná, že osvobození trpaslíků nebo nymf pomůže naší pomstě, přidáme se k vám,“ pronesl. Orkové tak dali jasně najevo, že jejich loajalita se odvíjí od hodnot pomsty, nikoliv od soucitu nebo dlužení laskavostí.

Noc jsme zakončili s pocitem, že máme nové spojence, byť podmíněné. Orkové nám ukázali směr, kde se nachází hlavní osada Noční sekery, a nabídli nám, abychom Glavroka oslovili přímo. „Pokud ho přesvědčíte, že je vaše věc i jeho věcí, pak uvidíte sílu Noční sekery na vlastní oči,“ slíbil šaman.

S plnými žaludky a hlavami plnými plánů jsme nakonec vyhledali místo ke spánku. Zatímco Stín tiše sledoval dohasínající oheň a Fagalear přemýšlel nad nymfami, Trixa usnula spokojená, byť s hlavou jako střep po triumfu v pití.

Den 12. - Glavrok a Noční sekera

5.3.2024 - 14.3.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po krátkém odpočinku a oplácení včerejší orčí pohostinnosti ze svých zásob jsme se vydali na východ, do hlavní osady Noční sekery. Hustou džunglí jsme se trmáceli přibližně tři hodiny, než se před námi otevřel pohled na osadu rozkládající se uprostřed mýtiny. Osada byla mnohem větší, než jsme čekali, asi třicet chatrčí rozesetých po obvodu, některé chráněné příkopy naplněnými vodou. V centru stála mohutná kopule zarostlá travou, která svým vzezřením dominovala celému místu.

Sotva jsme dorazili, zjistili jsme, že osada je zrovna ve víru akce – a ne klidné nebo vítězné. Velký klíšťovitý vyderač - hmyzovitý tvor, jehož matronu jsme nedávno zabili v podzemním tunelu - poletoval mezi stany tržiště obehnaného příkopem, zatímco orčí válečníci, vedení šamanem, se připravovali sítěmi k jeho odchytu. Na severu, u koželužny, stáli další orkové a na druhé straně osady zněly výkřiky od fontány, nejprve vítězné, později vyděšené.

„Orkové!“ zavolal Fagalear hlasitě, aby na sebe upozornil a předešel případnému konfliktu. „Přicházíme z vašeho západního tábora, neseme Mog’okovu vůli a pomocnou ruku!“ Přistoupil blíže k příkopu, sejmul z ramene luk a založil šíp, připraven k boji. Jakmile však pochopil, že orkové se nesnaží vyderace zabít, ale jen chytit, změnil taktiku. Lusknutím prstů odložil šíp a místo toho sáhl do své magické knihy pro obrazec, který pomocí kouzla přetvořil na síť. Rychlým mávnutím ruky zamotal poletující stvůru do sítě mezi stany. „Zase ta magie vyhrála,“ povzdychla si Trixa, zatímco pozorovala dění a pronášela orkův pozdrav: „Buďte zdrávi, orkové. Přicházíme v míru a dobré vůli.“

Šaman, který velel válečníkům, nás přivítal s úlevou. „Spojenci. To je dobré. Ještě tu pár těch bestií je,“ pronesl klidně. Jeho slova však přerušily zděšené výkřiky od fontány: „Naše ženy!“ Jeden z vyderaců proklouzl do středu osady, kde se orčí ženy a děti neměly jak bránit.

Trixa okamžitě vyrazila směrem k fontáně s Krvesajkou v ruce a výkřikem: „Zabila jsem tvoji matku, zabiju i tebe!“ Její odhodlání jí málem otevřelo cestu do velké travnaté kopule, ale orkové ji nakonec dovnitř nepustili. Trixa proto ustoupila ke vchodu, odkud sledovala boj uvnitř, a připravila si kuši, pro případ, že by vyderač ohrozil ženy nebo děti. „S těmito stvůrami už mám zkušenosti, ale jestli to zvládnete sami, hodně štěstí,“ houkla na válečníky a zůstala připravena zasáhnout.

Fagalear mezitím usměrnil jednoho z válečníků – mladého ostropřísežníka, který propadl bojovému šílenství a ostatní orkové jej neudrželi na místě. Pomocí obrazce mu zamotal nohy do sítě a s klidem pronesl: „Neměj mi to za zlé, namiř svou pomstu správným směrem. Postupuj se svými bratry jako jeden a budete nezastavitelní.“ Šaman mu poděkoval a s povzdechem dodal: „Mladí ostropřísežníci slyší Mog’okův hlas i tam, kde my ne. Jejich síla je v boji neocenitelná, ale někdy je to škoda – stávají se nástroji pomsty bez vlastního smyslu.“

Stín, který se pokusil nenápadně následovat Trixu do kopule, měl tentokrát smůlu – nebyl dost rychlý ani obratný, aby proklouzl za ní. Zůstal tedy v její blízkosti a oba sledovali dramatický boj uvnitř.

V kopuli, osvětlené lojovými lampami z obsidiánu, svádělo pět válečníků tuhý boj s nacucaným vyderacem. Jeden z válečníků ležel na zemi, bledý a těžce raněný – vyderač mu předtím probodl předloktí svým sosákem. Ostatní se snažili stvůru obklíčit, ale ta se pohybovala rychle a nebezpečně. V jednu chvíli zabořila sosák hluboko do boku dalšího bojovníka, který však místo ústupu vyderače objal a pevně držel. „Teď, zabte… ho…,“ zachroptěl, zatímco z něj stvůra vysávala krev i kusy vnitřností. Obětoval svůj život, aby ostatní mohli zasáhnout.

Obsidiánové sekery prořízly vzduch a roztrhly vyderacovi břicho. Podlaha se zalila krví, zatímco stvůra zdechla. Orkové zajásali a ze stran kopule vykoukly další orčí ženy, které se do té doby schovávaly s dětmi. Jedna z nich se okamžitě ptala: „Kde je Belanti? Kde je naše jednoočka? Šla vyhodit odpadky, když vyderacové přilétli…“

Sotva dozněl vítězný křik, udály se dvě věci najednou:

Z jámy s odpadky vylezli dva orkové – jeden z nich táhl jednookou orčici v zástěře, špinavou a páchnoucí, ale naživu.

Z velké honosné chatrče na západě vyšel drobný ork ve slavnostním šamanském oděvu, táhl za sebou omráčeného vyderace a hlasitě burácel: „Chtěl mě vysát ve spánku, svině. Může mi někdo říct, co dělaly hlídky? To jste na hlídce spali? Vidím, že jste do tábora pustili nejen hejno vyderaců, ale i skupinu dobrodruhů! To si jeden ani nemůže dát po obědě šlofíka, aniž by se neprobudil do totálního chaosu?“ Z jeho tónu i reakcí ostatních, kteří okamžitě klopili pohledy k zemi, bylo jasné, že před námi stojí samotný Glavrok, vůdce osady. To byl ork, kvůli kterému jsme sem přišli – a první dojem byl více než impozantní.

Jednání s Glavrokem

Po Glavrokově bouřlivém příchodu Trixa zareagovala rychle a s respektem. S mírným úklonem pronesla: „Omlouváme se, Glavroku, že jsme sem tak vpadli, ale vedla nás pouze snaha pomoci vám s těmito bestiemi. Už jsme se s nimi utkali a zabili jejich matronu. Mé jméno je Trixa, a zde vedle mě je Stín a ten šikovný elf je Fagalear. Přicházíme od Bílého pramene, kde jsme se setkali s tvými orky a kde k nám promluvil Mog’ok a nasměroval naši cestu sem. Jsme přátelé orků i vodních nymf a nepřátelé Svarkua.“

Fagalear si mezitím povšiml jednoho z orků, který se vypotácel z centrální kopule. Ten stále držel za zraněné předloktí a nakonec vyčerpáním klesl k zemi. Fagalear na nic nečekal, přistoupil k němu a začal ho ošetřovat. Přiložil byliny proti zanícení, ránu obvázal a tiše pronesl k okolním orkům: „Nechte ho ležet a dávejte mu hodně pít.“ Poté si očistil ruce a zamířil ke Glavrokovi, připraven navázat na Trixino vysvětlení.

Glavrok se viditelně zlobil, ale jeho hněv nesměřoval na nás, nýbrž na jeho válečníky. „Dobrodruzi. Kolikrát jsem vám říkal, že máte být opatrní. Mohou mezi nimi být spojenci, ale stejně tak nepřátelé. Nebo dokonce nepřátelé, co se vydávají za spojence. A vy první, co uděláte, když přijdou do osady, je, že je necháte zahlédnout naše ženy!“ Jeho hlas byl ostrý, válečníci klopili zrak a neodvážili se odporovat.

Šaman, kterému jsme pomohli s vyderacem, se ale postavil na naši stranu. „Glavroku, pro naši věc potřebujeme spojence. A tihle jsou přátelé. Pomohli nám a mluvil k nim Mog’ok. Máme společného nepřítele i společné přátele.“

Glavrok nesouhlasně zavrtěl hlavou. „To nemusí znamenat mnoho,“ pronesl odměřeně, ale pak se otočil k Fagalearovi. „Omluv mou nedůvěřivost, elfe Fagaleare, ale jeden musí být v těchto neklidných dobách ostražitý. V tuto chvíli kontrolujeme severní část ostrova, ale Fuegonauti mohou kdykoliv zaútočit. Nebo poslat nějaké zvědy a špehy.“

Fagalear přistoupil blíže a klidným hlasem vysvětlil: „Chápeme vaše obavy, Glavroku. Naším cílem není vnést sem neklid, ale nabídnout pomoc ve věci našich společných nepřátel – Svarkua a jeho Fuegonautů. Věřím, že bychom mohli být vzájemně prospěšní, a to nejen silou, ale také informacemi.“ Poté vytáhl ohnivá jadérka získaná z impů a přidal popis událostí kolem zlatých soch, které družina zničila. „Svarkuovy sochy byly zesměšněny a mnoho Fuegonautů padlo. To vše jsme vykonali ve jménu svobody.“

Následně Trixa navázala svým důrazným projevem, připomínajícím odvahu a vášeň. „Vedlo nás sem několik věcí. Informace od vodních nymf, z nichž jednu jsme zachránili a další zachránit chceme. Směrovala nás Teelo k Bílému prameni, kde jsme se setkali s Mog’okem. Už jsme zničili matronu vyderaců, pobili mnoho Fuegonautů a Svarkuovu sochu zesměšnili. Teď jsme tady, abychom pokračovali v tomto boji – boj za svobodu všech, kteří trpí pod Svarkuovou rukou.“

Trixa se pak chopila své Krvesajky, řízla se do dlaně a potřela čepel vlastní krví. „Přísahám, že vše, co říkám, je pravda. Pokud ne, stihne mě Mog’okův hněv.“ Na důkaz svých slov nabídla Glavrokovi ukázku moci vodních nymf, pokud by mohla využít jejich fontánu. Když jí Glavrok pokynul, Trixa se nadechla a soustředila na reflektor, který získala od nymf. Voda se na okamžik proměnila v nádhernou paprskovou show, která všechny přítomné ohromila.

Glavrok si všechny pozorně vyslechl. „Vskutku děláte dojem,“ pronesl nakonec. „To ale neznamená, že jsem hned ochoten otevřít vám své srdce a bezmezně vám věřím. Přesto jste mě přesvědčili alespoň k zahájení spolupráce.“

Pokračoval dál vážnějším tónem. „Co se týká našich žen, další orčice na ostrově opravdu nejsou. Naše vědma, Bavmorda, má plán, jak rozšířit náš kmen za pomoci lidských samic a zvláštního rituálu. Ale dosud se jí nepodařilo dosáhnout úspěchu. Pokud chcete, můžete ji navštívit a promluvit si s ní. Její chatrč je kousek na jih, nedaleko vstupu do Svarkuových dolů.“

K otázce osvobození nymf se Glavrok vyjádřil opatrněji. „Chápu, že byste rádi osvobodili nymfy co nejdříve. Ale bez jejich pomoci nemůžeme zaútočit na Svarkua a jeho Fuegonauty. Na druhou stranu, osvobodit je dokážeme jenom útokem. Zatím nejsem ochoten riskovat zbytečné životy mých válečníků. Pomsta se má podávat za studena. Nejprve musíme náš kmen posílit. Do té doby budeme pokračovat v partyzánských akcích.“

Trixa pochopila Glavrokovy obavy a navrhla alternativní plán. „Pak je jednou z možností osvobodit trpaslíky. Jsem si jistá, že bych je dokázala přesvědčit, aby se připojili k boji proti Svarkuovi. Můžete nám, prosím, pomoci tím, že nám poskytnete informace o dolech? Možná bychom také mohli zjistit něco o zajatých nymfách a pokusit se je osvobodit lstí. Pokud se to podaří, můžeme požádat o pomoc i nymfy z jihu.“

Glavrok přikývl a načrtl do písku hrubý plán cesty do dolů. „Od doby, kdy tam pracovali naši lidé, se mohlo leccos změnit, ale pro základní orientaci to bude stačit,“ řekl. Dodal, že pokud by se družině podařilo získat více spojenců, bude připraven znovu přehodnotit svou strategii.

S plánem vyrazit za Bavmordou se družina rozloučila s Glavrokem. Trixa se na závěr ještě obrátila k náčelníkovi: „Svarkuův konec se blíží, jen o tom ještě neví.“

Noční bloudění

Slunce už dávno zmizelo za obzorem a rudá záře z vulkánu znovu zmátla naši orientaci. Stočili jsme se k východu a dostali se blíže k pobřeží, než jsme původně zamýšleli. Místo klidné cesty nás náhle překvapilo nečekané setkání.

Z křoví se vyřítila dvojice orků, zjevně prchající před nebezpečím. Nad nimi nalétávali dva vosovití vyderaci, z nichž jeden nás okamžitě zaregistroval a zamířil přímo na naši skupinu. Za orkům v patách se valilo sedm broukovitých vyderaců a ještě dál v pozadí se drali křovinami dva mohutní ostropřísežníci, zjevně stále pod vlivem rituálu, jenž posiloval jejich bojové schopnosti, ale zároveň zastíral úsudek.

Trixa nezaváhala a křikla: „Sestřelte tu vosu u orků, moje je ta naše!“ Zaklekla na jedno koleno, pozvedla svou kuši a přesně zamířila. Šipka zasvištěla vzduchem a zabořila se přímo do oka nalétávající vosí bestie. S hromadným křupnutím její tělo dopadlo na zem, kde se rozplesklo.

Stín, odhodlán poslechnout její rozkaz, se chopil kuše a pokusil se zasáhnout druhého vyderace. Bohužel natažení kuše mu trvalo příliš dlouho, a tak vyderac stihl poprášit prchající orky práškem ze svých útrob. Až po chvíli jej Stín nakonec sestřelil, ale škody už byly napáchány.

Mezitím se situace začala zhoršovat. Poprášení orkové se očividně potýkali s účinky látky. Mladší z nich se začal drbat, škrábal se do krve a jeho kůže se místy svíjela v křečích. Starší se ho snažil zastavit, ale i jemu samotnému bylo jasné, že dlouho nevydrží. „Nedělej to! Nesmíš!“ křičel na svého druha, zatímco se sám držel z posledních sil.

Fagalear, sledující situaci s drobnými broukovci, sáhl po své kouzelné knize a otevřel ji na obrazci, který už v minulosti použil. Namířil kouzlo na sedm hrozivě se blížících broukovitých vyderaců a seslal na ně vliv primitivního strachu. Drobná stvoření se roztřásla a okamžitě změnila směr. Zamířila pryč na severovýchod a jejich zmizení do džungle bylo rychlé a definitivní. Dvojice ostropřísežníků, odhodlaná je pronásledovat, se bez rozmyslu vrhla za nimi, navzdory očividné beznaději, že by v husté džungli mohli držet krok.

Trixa přiběhla k mladšímu orkovi, který se stále škrábal, a snažila se ho zklidnit. „Nesmíš se drbat, jinak tě to paralyzuje!“ vykřikla a polila jeho ruce vodou, zatímco Fagalear nabídl totéž staršímu z orků. Spotřebovali jsme hodně vody, ale ukázalo se, že právě to byla správná cesta. Voda spláchla dráždivou látku a ulevila oběma orkům. Mladší však zůstal v částečných křečích, což naznačovalo, že část látky se dostala do krve skrze jeho rozdrásanou kůži. Obvázali jsme jeho ruce, aby si nemohl dále ubližovat, a Fagalear mu nabídl byliny na uklidnění.

Starší ork si úlevně oddechl a přesto, že byl viditelně vyčerpaný, poděkoval nám: „Díky ... díky ...“ Mladší jenom slabě přikývl, neschopen slov.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Fagalear, když se situace trochu uklidnila. „Jsou tady v okolí podobné hrozby, na které bychom si měli dát pozor?“

Starší ork odpověděl: „Hnízd je na ostrově víc. Nějaké musí být i tady na severu, protože vyderaci nepůsobí moc daleko od něj. Ale náš kmen ho zatím nenašel. V poslední době nás ale obtěžují čím dál víc.“

Když jsme se zmínili o Bavmordě, pokračoval: „Bavmorda žije víc na západ. Tady jste na Velrybím hřbitově. Tedy jen kousek od něj, asi čtvrt míle tímhle směrem začínají jeho černé pláže.“ Jakoby na potvrzení jeho slov zavanul vítr od moře a přinesl s sebou intenzivní puch rozkladu a soli. Ork nám doporučil cestu: „Jestli nechcete znovu příliš bloudit, musíte se vydat přímo na jihozápad. Po třech hodinách cesty najdete oplocené ohrady s prasaty. Je to dobrý orientační bod, protože kvičení prasat je slyšet už z dálky. Odtamtud se držte čistě na západ další čtyři hodiny a pak už Bavmordin strom uvidíte.“

Velrybí hřbitov

Zápach z Velrybího hřbitova sice nebyl nic příjemného, ale Trixa i Fagalear přijali pozvání na večeři. „Upečeme velrybí stejk,“ nabídl starší ork. „Určitě se tam najde nějaký kus, který neleží na pláži víc než pár dnů.“

Ork také dodal, že stejně musíme počkat na návrat ostropřísežníků. „Myslím, že za chvíli ztratí vyderace z dohledu a jejich bojové šílenství pomine. Otázkou je, jestli po tmě najdou cestu zpátky. Když se nevrátí, ráno je budeme muset jít hledat, ale teď to nemá smysl.“

Nakonec jsme souhlasili. Noc u Velrybího hřbitova bude smrdět, ale lepší než bloudit tmou džungle. Trixa se nabídla, že pomůže s přípravou jídla, a společně s orky jsme se vydali k pláži, kde nás čekala netradiční večeře a snad i trochu odpočinku před další cestou k Bavmordě.

Večer na pláži

Když jsme s orky došli na pobřeží Velrybího hřbitova, na chvíli jsme mohli pozorovat nezvyklý klid místa, navzdory jeho grotesknímu vzhledu. Na černém písku se povalovaly nafouklé mršiny velryb, jejich bělostné kosti rozházené kolem jako smutné památky na jejich někdejší majestát. Přesto se tu orkové činili. Někteří porcovali maso, jiní jej odnášeli do vykopaných sklípků, kde vydrží déle. Vzduch byl prosycen ostrým zápachem rozkladu, mořské soli a ptačího trusu.

„Zde se rozhoduje o budoucnosti každého mladého orka,“ vysvětloval mladší ork, který se při boji s vyderaci málem poškrábal k smrti. Jeho hlas nesl jisté pohrdání. „Ti, kteří ukážou, že mají sebekontrolu a dovednosti, dostanou právo mít děti. Ti, kteří ukážou jen hrubou sílu a vznětlivost, mají povinnost stát se ostropřísežníky.“ Pojem ctnostná povinnost z jeho úst vyzněl spíše jako urážka. Starší orkové přikývli, uznávajíce tento Mog'okův řád jako způsob, jak posílit kmen navzdory nedostatku samic.

Po chvíli jsme si sedli k ohni, kde Trixa přispěla svou zkušeností z lodní kuchyně a připravila z velrybího masa skutečnou hostinu – od rare po well done, přesně podle orčí chuti. Stín u ohně vyprávěl příběh o tom, jak Trixa přišla ke své Krvesajce, zatímco Fagalear zamyšleně přemítal nad tím, zda by maso nemohlo být konzervováno, aby si zachovalo své léčivé vlastnosti proti magickým nemocem.

Divoká noc

Klid noci netrval dlouho. Výkřiky a řinčení kovu nás probudily z neklidného spánku. „Zobanci! Zobanci!“ Orkové se okamžitě chopili zbraní, připraveni na boj. Dva stíny velkých ptáků s rozpětím křídel přes dva metry přelétly tábořiště a zmizely ve tmě. „Jsou zákeřní,“ vysvětlil jeden z orků. „Letí vysoko, vyhlédnou si kořist a střemhlav se vrhnou dolů. Čerstvé maso mají radši než staré, takže dnes určitě zaútočí.“

Do toho se z křovin ozvalo známé šustění stonožek, ale ty nám orkové přestali věnovat pozornost. Pro ně nebyly stonožky hrozbou, jejich kusadla nedokázala prokousnout orčí kůži. Přesto Trixa, vždy připravená k boji, tasila svou Krvesajku a rozhlížela se kolem. Stín se mezitím schoval, snažíc se využít své malé postavy a rychlosti k přežití. Fagalear naopak zvolil pragmatičtější přístup – usadil se k velrybí mršině, aby jej pach mrtvolného masa zamaskoval před čichem a zrakem ptáků. Zdálo se, že jeho plán zabral, a ptáci jej přehlédli.

Náhle se tábořištěm ozvalo kvílení. První z zobanců zaútočil, střemhlav se spustil na jednoho z orků a přerval mu tepnu. „Rikruk je mrtvý,“ zazněl chladný ortel, když ostatní našli jeho bezvládné tělo. Mezitím druhý zobanec zasáhl dalšího orka, Tarka. Ten přežil, ale na jeho těle se objevili děsiví kostičervi. „Kde? Sundejte je ze mě!“ křičel Tark. „Hrokone, dej sem světlo, spálím je, než se stihnou zavrtat!“ Ale orkové zůstali zaražení. Nikdo k němu nepřistoupil.

„Co jsou kostičervi?“ zašeptala Trixa k nejbližšímu orkovi.

„Paraziti,“ odpověděl. „Zobanci je často roznášejí. Zavrtávají se do kůže a skrz svaly se dostanou až ke kostem, které vyžerou zevnitř. Nakonec člověk nebo ork zemře ve strašných bolestech. Nemáme na to lék. Ani čerstvé velrybí maso nepomáhá.“

Tark dál prosil o pomoc, ale nikdo se neodvažoval přiblížit. Orkové jej nechali napospas jeho osudu. V té chvíli ale Fagalear přišel s odvážným a neotřelým řešením. Popadl obrovskou velrybí kost a podal ji napadenému orkovi. „Proč by se měli prokousávat tvou kůží a svaly, když mají před sebou něco mnohem jednoduššího?“ poznamenal, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě.

Orkové sledovali situaci se zatajeným dechem. Tark, nejdřív zmatený, najednou vykřikl: „Červi! Lezou do té kosti! Nelezou do mě, nehryžou mě, LEZOU DO TÉ KOSTI!“ Jásot vypukl naplno, když orkové viděli, že kostičervi opravdu opustili Tarkovo tělo a zavrtali se do velrybí kosti. Fagalearův nápad zachránil orka před jistou smrtí.

Od této noci se Fagalear zapsal do orčího povědomí. Když orkové spatřili geniální jednoduchost jeho nápadu, rozšířilo se to mezi nimi rychlostí blesku. Od té doby každá skupina orků, která se vydá na pobřeží, nosí s sebou velkou prasečí nebo velrybí kost jako první pomoc proti kostičervům. Tento rituál se zachová po dlouhá staletí, a kost začne být mezi orky obřadně nazývána „Fagalearova schmeckenhaxna.“

Oslava tohoto objevu se protáhla dlouho do noci. Orkové zpívali písně o Mog'okovi, velrybách a o „šikovném elfovi s knihou,“ zatímco my jsme si v tichosti vychutnávali jejich pohostinnost a zapíjeli úspěch Trixiným pivem. Nakonec jsme se odebrali ke spánku později, než jsme plánovali. Když jsme ráno procitli, byli jsme sice odpočatí, ale den už byl v plném proudu.

Den 13. - Vědmina chýše

14.3.2024 - 4.4.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

Po přátelském rozloučení na Velrybím hřbitově jsme zamířili podle rady orků směrem k prasečinci. Trixa vedla naši skupinu s jistotou zkušeného zálesáka, takže jsme cestou nezabloudili. Po asi třech hodinách pochodu džunglí nás ale zastavil hlasitý spor, který se nesl odněkud před námi. Hádající se hlasy patřily orkům.

Spor o netopýry

Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že jsme dorazili k orčí osadě rozdělené na dvě části: severní, připomínající jatka, a jižní, kde se zjevně nacházela koželužna. Uprostřed obou skupin stál vzrostlý strom, na kterém viselo hnízdo pěti obřích netopýrů, kteří zatím spali. Hádka se týkala toho, kdo má netopýry vyhnat – řezníci zvaní Kopyta nebo koželuhové Tesáci. Jedni tvrdili, že strom je na straně Kopyt, druzí argumentovali, že netopýři přiletěli ze strany Tesáků.

Trixa, vždy připravená situaci diplomaticky vyřešit, vykročila směrem k hádajícím se orkům. S širokým úsměvem představila naši skupinu a promluvila: „Milí orkové, přicházíme v míru z Glavrokovy osady, putujeme za Bavmordou. Nemá smysl se přít o takovou malichernost. Strom tu stojí mezi vámi, sdílíte ho, tak proč nezkusit spolupracovat? Společně určitě přijdete na způsob, jak netopýry přesunout, třeba s použitím kůže a tyčí.“

Na chvíli zavládlo ticho. A pak se ozvalo jednohlasné: „S Kopytama? Ani mě nehne!“ – „S Tesákama? Nikdy!“ A hádka se znovu rozproudila. Dokonce si orkové začali vzájemně odporovat v tom, co předtím sami tvrdili. Bylo zřejmé, že na tohle přátelská rada stačit nebude. Stín mezitím vytáhl své karty, ale brzy je zase uklidil a přišel s jiným nápadem.

„Co si to rozsoudit zábavnou soutěží?“ navrhl. „Každá strana si zvolí svého šampiona. Jste řezníci a koželuhové, takže máte jistě všichni zručnost s nožem. Soutěžte v tom, kdo lépe nabrousí dýku! Ostrost vyzkoušíme na liáně a na řezbě do dřeva. Nechť vyhraje ten nejlepší!“

Návrh byl přijat s překvapivým nadšením. Orkové si zvolili své šampiony, přinesli brousky a dvě dýky, a soutěž mohla začít. Poctivé soupeření je zřejmě součástí orčí kultury, a tak se obě strany pustily do práce s vážností a odhodláním.

Po hodině broušení však bylo jasné, kdo vyhrál. Šampión Kopyt, díky své trpělivosti a pevným rukám, nabrousil dýku tak dokonale, že s ní lehce přeřízl zkušební liánu a vytvořil jednoduchou řezbu do dřeva. Naopak šampión Tesáků udělal chybu, když se řízl do prstu. Krvácející ruka ho zpomalila, a jeho dýka nakonec nebyla schopná překonat zkoušku.

„Vyhráli jsme! Vyhráli jsme!“ jásali Kopyta, a Tesáci zklamaně klopili oči. Kopyta nakonec rozhodla, že práce s netopýry připadne Tesákům. „My jsme vítězové, a tak si můžeme dovolit lenošit,“ prohlásili s vítězným úsměvem.

Tesáci skřípali zuby, ale museli uznat porážku. Pustili se do práce a brzy jsme mohli sledovat, jak orkové orkským způsobem vyhánějí obří netopýry – za pomoci hlasitého křiku, mávání tyčemi a málo koordinovaných, ale energických pohybů. Po chvíli se netopýři vznesli a zmizeli v džungli.

Během čekání Trixa navázala rozhovor s orky z Kopyt. „Nemáte náhodou nějakou pořádnou prasečí kost? Možná jste slyšeli, že velrybí kost zachránila orka před kostičervy. Dobrá prasečí kost může mít stejný účel!“ Kopyta, v dobré náladě po vítězství, nabídla nejen kost, ale i kus kýty jako zásobu na cestu. „Budete mít na večeři pořádnou pečínku!“ dodal jeden z nich.

Posíleni odpočinkem i zásobami jsme se vydali na další cestu. Drželi jsme se jasného směru na jihozápad, jak nám doporučili na Velrybím hřbitově. Po několika hodinách pochodu hustou džunglí, během kterého jsme se snažili držet přímý směr a nezabloudit, jsme začali vyhlížet první známky přítomnosti Bavmordy a jejího tajemného stromového obydlí.

Poprava salamandrů

Naše cesta k Bavmordě skončila, když jsme dorazili na malou mýtinu, nad níž se tyčila podivná věž vytvořená z bahna, kostí a obsidiánu. Konstrukce byla zvláštní – téměř chaotická, ale zřejmě velmi pevná, protože jinak by se už dávno zřítila. U její paty byl příkop naplněný vodou a kolem věže pobíhala čtveřice orků, kteří udržovali skupinu salamandrů v šachu pomocí kouře z doutnajících větví.

Salamandři, uvěznění v jakýchsi obsidiánových klecích, syčeli a vyhrožovali. Bylo zjevné, že jejich trpělivost se blíží ke konci. Orkové, kteří je hlídali, byli na první pohled odlišní od těch, které jsme dosud potkali. Skato, Logar, Krogu a Mukot působili podivně odosobněně, jako by plnili rozkazy bez vlastní vůle.

Najednou se za námi ozval chraplavý hlas: „ČEKALA JSEM VÁŠ PŘÍCHOD!“

Stáli jsme tváří v tvář Bavmordě, vrásčité orčí čarodějce, která měla vlasy jako spletené ze stříbra. Představila se nám, i když její identitu jsme si už sami domysleli. Vysvětlila, že salamandři pátrali po nás a „páchali hroznou neplechu“. Proto je zastavila a nechala je hlídat svými „syny“. Ti jim měli zabránit, aby se rozpálili, pomocí neustálého doutnání vlhkého dřeva.

„Jsou vaši,“ řekla nám a nechala na nás rozhodnutí, co s nimi dál. Rozkázala svým čtyřem podřízeným, aby dřevo odložili a vrátili se ke své práci.

Trixa si stoupla do přiměřené vzdálenosti, dvě polínka v rukou, a obrátila se na salamandry: „Tak copak jste nám chtěli, že nás tak usilovně hledáte? Že by to mělo něco společného s jednou sochou? Anebo vypařením se pár salamandrů?“

Náčelník salamandrů na ni vrčel a procedil mezi zuby: „Doteď jsme měli tři důvody vás jít zpráskat:

• Rozkázal nám to Svaarku, když se dozvěděl, co jste udělali s jeho sochami.
• Nenávidíme džungli a kvůli vám do ní musíme.
• Zabili jste nám kámoše.

Teď už máme čtvrtý. Tohle věznění a mučení. Až se odsud dostaneme, postaráme se o to, abyste zažili stejné peklo.“ Salamandři soptili vzteky a ani v nejmenším neskrývali svou zášť.

Bavmorda sledovala situaci se zájmem, ale beze slova. Stín zvedl ruku a s ledovým klidem pronesl: „Paní Bavmordo, nemáte tu někde vědro a zdroj vody? Salamandři jsou nám k ničemu. Vlhlé dřevo je pomalé a otravné. Voda by je vyřídila rychleji.“

Čarodějka se lehce usmála a ukázala na příkop kolem věže. Přikázala jednomu ze svých „synů“, aby přinesl vědro vody. Poté si do vědra smočila ruce a pronesla: „Nad osudem těch salamandrů si myji ruce. Jsou vaši.“

Stín převzal vědro a s neochvějnou rozhodností ho vylil na prvního salamandra. Tvora zalil proud vody, jeho tělo syčelo a praskalo, dokud se z něj nestala jen mrtvá, zchladlá skořápka. Trixa převzala štafetu a společně jsme dokončili chladnokrevnou popravu. Salamandři do posledního okamžiku neškemrali o život, jen nás proklínali a slibovali pomstu.

Po skončení popravy jsme se obrátili zpět k Bavmordě. Trixa jí poděkovala za možnost se salamandrů zbavit a přistoupila k věci: „Přišli jsme pro radu a pomoc. Chceme osvobodit trpaslíky držené jako otroky v dolech na rudé krystaly. Věřím, že mí bratři a sestry budou ochotni pomoci ve vašem boji proti Svarkuovi, který je i naším nepřítelem. A rádi bychom také osvobodili nymfy, které jsou našimi přáteli.“

Vědminy rady

Bavmorda si nás pozorně prohlížela. Po chvíli promluvila: „Každý nový měsíc pořádá Svaarku ve svém paláci obrovskou slavnost. Je to ideální příležitost k akci, protože způsobuje zmatek. Doly, kde drží trpaslíky, jsou propojeny s jeho palácem. Máte několik možností:

• Můžete vyrazit těsně před oslavou, kdy bude chaos kvůli přípravám.
• Můžete zaútočit během oslavy, kdy bude zmatek největší, ale bude tam i nejvíc Svaarkuových přívrženců.
• Nebo můžete počkat na následující den, kdy budou všichni unavení a zmožení

.“ Naše otázka o termínu slavnosti přinesla dobrou zprávu: nový měsíc byl už za čtyři dny. Bylo tedy dost času na přípravu.

Ještě jsme se Bavmordy zeptali, zda se slavností účastní i dobrodruzi. Potvrdila, že ano. Svaarku prý zve každého, kdo na ostrově něco znamená a není jeho nepřítel. To otevíralo možnost infiltrovat se mezi hosty. Bavmorda nám poskytla vše, co jsme potřebovali vědět, a tak jsme se rozloučili.

Ještě před odchodem Trixa nabídla prasečí kýtu a pivo čtyřem podřízeným Bavmordy. Orkové sborově odpověděli: „Ano, paní Bavmordo!“ a pustili se do jídla. Z jejich nezáživného chování bylo jasné, že jsou plně pod Bavmordiným vlivem.

Den 15. - Vědmina chýše

4.4.2024 - 4.4.2024: 1400 Lo-Fi Hi-Fantasy Play-by-Post

S myšlenkou, že následujícího dne prozkoumáme severovýchodní část ostrova, jsme se znovu vydali do džungle. Přespali jsme kousek od kostěné věže a ráno se Trixa ujala vedení, ale hustý porost nás znovu nasměroval více na západ, než jsme zamýšleli. Nakonec jsme se ocitli u známého spáleniště, kde jsme dříve potkali divokou révu. Tentokrát jsme zde narazili na skupinu čtyř orků – dva běžné válečníky a dva ostropřísežníky, kteří se zjevně dohadovali o divočácích.

Z rozhovoru jsme vyslechli, že v nedalekém doupěti právě probíhá zápas dvou samců divokých kančích bestií o přízeň samic. Orkové věděli, že v takové chvíli není moudré se k nim přibližovat, ale ostropřísežníci se dožadovali vstupu do jejich doupěte, aby tam získali nějaké zbraně.

Ozbrojování orků

Trixa vykročila z úkrytu s rukama před sebou, aby naznačila přátelské úmysly. „Dobrý den, hrdinní orkové, jsme přátelé vašeho vůdce Glavroka. Já jsem Trixa a tito jsou mí společníci, Stín a Fagalear. Trochu jsme zabloudili při cestě zpět od Bavmordy, můžete nás prosím nasměrovat?“ Pak dodala s úsměvem: „A jak slyším, máte nějaké problémy s kanci. Něco, s čím bychom vám mohli pomoci?“

Orkové si nás podezřívavě měřili, než jeden z nich zabručel: „Jak byste nám mohli pomoct? Dva kanci spolu zápasí o samice. To je jejich věc, do toho se nepleteme.“

Fagalear, vždy připravený navrhnout neotřelé řešení, promluvil: „Co kdybychom kance vyzvali na soutěž? Mohli bychom si s nimi domluvit podmínky – například že vy budete mít za úkol získat zbraně z jejich doupěte, zatímco oni vám v tom budou bránit. Zajisté by to šlo bez krveprolití.“

„Ty umíš mluvit se zvířaty?“ zeptal se jeden z orků s neskrývaným zájmem. „To chceme vidět!“

Vydali jsme se za orky k nedalekému kopci, kde se nacházelo doupě divočáků. Jeskynní vchod byl rozbahněný a pokrytý žloutnoucím listím. Bláto však ukrývalo také záblesky kovu a černého obsidiánu. Uvnitř jsme slyšeli dunivý dupot a chrochtání – jasný znak zuřícího zápasu dvou samců.

Orkové nám vysvětlili, že do doupěte chodí orkové pro zbraně a vybavení, které tam nechají neúspěšní dobrodruzi: „Dobrodruzi často zkoušejí kance porazit, ale většinou neuspějí. Jejich zbraně zůstávají zaseknuté v husté srsti nebo hřívě divočáků. Kanci se jich pak zbavují tím, že se drbou o stěny jeskyně. Noví ostropřísežníci sem chodí tyto zbraně sbírat jako zkoušku odvahy.“

Jeden z ostropřísežníků, zvaný Lirghur, spatřil v kořenech zapletenou harpunu s hrotem ze slonoviny. Pustil se do jejího vysekávání, zatímco my ostatní jsme se rozhlíželi po dalších zajímavých kouscích.

Stín, se svýma bystrýma hobitíma očima, si všiml meče ukrytého pod nánosem bláta uprostřed vchodu. Ostatní by ho snadno přehlédli, ale Stín na něj ukázal a s hrdostí ho vytáhl na světlo. Byl to kvalitní kousek – zbraň, která orky rozhodně potěšila.

„Pro dnešek máme, co jsme chtěli,“ oznámil jeden z orků spokojeně. „Není třeba dráždit kance.“

Druhý ork ale dodal trochu zklamaně: „To neuvidíme, jak ten elf mluví s rozzuřenými kanci?“

Fagalear s lehkým úsměvem odmítl, že by se měl pouštět do vyjednávání s rozzuřenými bestiemi, když už mají, co potřebují. Navrhl, že se raději přesuneme dále.

Při odchodu nám orkové popsali dvě další místa v okolí:

Řeznický strom – místo, kde se zpracovává maso velryb a jiné zvěře. Kamenná pláň s oranžovou květinou – zvláštní rostlina, která podle některých pověstí zahubila elfy, ale jiní tvrdí, že ji elfové zbožňovali. Ani jedno místo nás příliš nezaujalo. Oranžovou květinu jsme už viděli dříve a nejevila se nijak zvláštní. Řeznický strom zase nevypadal jako něco, co by stálo za další průzkum.

Spáleniště

Po několika hodinách namáhavého pochodu hustou džunglí jsme narazili na spáleniště plné puklin, ze kterých stoupala pára a kouř. Když jsme se přiblížili, všimli jsme si několika mrtvých těl orků ležících na severním okraji spáleniště. Mezi nimi se povalovaly beztvaré hromady obsidiánu a cosi kovově se lesklo mezi spálenými listy.

Trixa, která vedla naši skupinu, udělala pár kroků kupředu. Najednou se lesklé věci daly do pohybu – čtyři kovoví hadi, měděňáci, které jsme už dříve potkali. Tentokrát jsme zřejmě narušili jejich teritorium.

Hadí hlavy se zvedly a čtyři šupinatá těla se rozvlnila směrem k nám. Trixa ale neztratila hlavu – zakřičela z plných plic a máchla Krvesajkou, až ji rudé světlo zbraňové magie zahalilo jako vlající plášť. Její mocný řev zahnul dva hady zpět do puklin, kde se zmateně zavrtali.

„Dobrá práce, Trixo!“ zamumlal Fagalear, zatímco ustupoval na kraj spáleniště, mimo přímý dosah útočících hadů. Na prstech mu už vyvstal magický obrazec, který ve vzduchu zanechal slabou záři. Sotva se dva zbývající měděňáci přiblížili, narazili na neviditelnou magickou bariéru a zastavili se. Fagalearův magický zásah byl působivý – hadi se zmateně kroutili a nedokázali se přiblížit.

„Radši pryč, než si to rozmyslí!“ zavelela Trixa a my jsme se začali rychle vzdalovat od spáleniště.

Jak jsme opouštěli spáleniště, za zády jsme nechávali hady i těla padlých orků. Zdálo se, že oblast patří divočině a žádné úspěšné výpravy sem v poslední době nedorazily.

„Ještě chvíli a byli bychom jejich večeří,“ poznamenal Stín, zatímco kontroloval, zda mu během ústupu něco nevypadlo z kapes.

Na západě začalo hřmět, a když jsme se dostali dál od hadího teritoria, spatřili jsme znovu sopku v rudém oparu západu slunce. Džungle kolem nás prořídla a proměnila se v pustou pláň posetou lávovými proudy a osamělými stromy. Byl čas rozhodnout, co dál.

Plánování útoku

Večerní úvahy u táborového ohně se soustředily na plán útoku na Svarkua. Bavmorda nám doporučila tři možné časy, kdy zasáhnout:

• Den před slavností, kdy v paláci panuje chaos z příprav.
• Přímo během slavnosti, kdy je zmatek největší, ale palác je také plný Svarkuových přívrženců.
• Den po slavnosti, kdy oslavy skončí a mnoho Svarkuových služebníků bude unaveno.

Také jsme si museli vybrat, zda půjdeme přes doly, kde bychom mohli zachránit trpaslíky, nebo zamíříme rovnou k hlavní bráně paláce, kterou jsme viděli už od zlatých soch.

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit v den slavnosti, ale několik hodin před jejím začátkem, abychom nejlépe využili víru posledních příprav, a přes doly, neboť cílem výpravy bude osvobození trpaslíků a jejich připojení k orčí rebélii.