Příběh o námořnících z Elektry

Zelená amfora

31.7.2024 - 2400/Cosmic Highway

Vyprávění kapitána Nikasia, někdy cca 1200 let před příchodem Amiase, 2. věku

Vzal jsem tuhle práci, protože už se mi nedařilo uživit nás z obyčejného obchodu. Celá naše posádka i naše loď jsme vyhnanci. Naše vyhnanství má určitě něco něco společného s Lucciem Varrem, lodním ranhojičem a prostým hromotlukem, leč důstojníkem Titanem. S jedním si zahrává osud a s druhým dokonce sami bohové. Teď jsme ale na jedné lodi a jsou to dobří a loayální muži - a já je nemohu nechat na holičkách.

Zprvu se zdálo vše být snadné. Vyzvednout na majáku Petraios křehkou zásilku nějakých rostlin a dovézt ji Zylovi, překupníkovi z Kakomonu. Jenže už při přebírání se objevily první potíže. Nejprve mi strážce majáku kladl na duši, že amfora, ve které jsou uloženy semena rostliny v posvátné hlíně, se nesmí za žádnou cenu rozbít nebo se do ni dostat mořská voda, jinak by v mžiku vyrostla a roztrhala celou loď. A zatímco jsme se dohadovali o tom, zda si takovou komplikaci vezmu na hrb, přiběhl za mnou Lucius (přes můj výslovný zákaz opustit loď) a oznámil mi, že se blíží biréma s plachtou s černými pruhy a zlatou pěstí. Je to znak klanu Kallisti, známých lovců lidí. Strážce majáku se dušoval, že to nemá nic společného se zásilkou, a tak jsem se rozhodl tuhle nebezpečnou prácičku přeci jen vzít.

Lucius schoval amforu ve své ošetřovně a poté jsme připluli blíž k Thalase, lodi klanu Kallisti, a nechali je prohledat loď. Hledali nějakého Mirdase. Nenašli ho - nikdy nikdo takového jména v mé posádce nebyl, ani mezi veslaři - ale zdrželi nás natolik dlouho, že už jsme nestihli doplout Darkeiny naděje před soumrakem, jak jsem měl původně v plánu. Naštěstí asi hodinu před setměním zpozoroval Lucius vyschlé ústí vádí, u kterého se dalo zakotvit - a společně s Titanem se vypravili kousek do vnitrozemí sehnat něco, co by posílilo veslaře před zítřejší kvapnou plavbou.

Lucius se vrátil chvíli po setmění, celý pobodaný od včel a opuchlý, ale přinesl kvanta medu. Přimíchal do něj nějaké byliny, aby to veslařům dodalo sil. Vyprávěl také, jak Titanus zkusil vyděsit stádo horských ovcí a nahnat je ze skály, ale ovce mu prchly na pláně. Zároveň jej ale chválil za statečnost, se kterou vybíral hnízdo včel. Jen ve chvíli, kdy se včely rozdráždily, nenapadlo ho nic jiného, než naházet plástve dolů Luciovi, proto právě Lucia včely tolik pobodaly. Titanus sám se vrátil až hluboko v noci, když už všichni spali a nebyl vzhůru nikdo, kdo by mu poděkoval.

Následující den dopoledne jsem ještě nechal očistit trup Elektry od mušlí, aby nám cesta ubíhala rychleji. Veslaři, posilnění medem, zabírali, ale mořské proudy nám nepřály a tak jsme do Kakomonu dorazili až dlouho po setmění, když už byla osada plná opilých pobudů.

Poslal jsem Lucia s Titanem na břeh, ať přivedou překupníka Zyla na loď. Vrátili se s jednou dobrou a jednou špatnou zprávou. Ta špatná byla, že Zylos je mrtvý - zabili ho vojáci z lodi s rudou sfingou na plachtě. Ta dobrá byla, že když si prohlíželi Zylův dům, vyhmátl je tam tajemný muž, který jim sice zprvu hrozil lukem, ale následně nabídl 12 beden zboží, pokud mu bude předána amfora, kterou jsme Zylovi vezli. Muže mi i přivedli, a protože se odmítl představit, dohodli jsme se, že pro nás bude jeho jméno Zylus. Domluvili jsme se na předání následujícího dne ráno, na otevřeném moři před Kakomonským přístavem.

Lucius ještě pro jistotu najmul skupinu rabiátů, aby nám pomohli, kdyby místo předání byla past. Na místě setkání náš čekala triréma s rudou sfingou na plachtě, a když jsme viděli vyleštěné zbroje posádky a vojenský řád, který na palubě panoval, pochopili jsme, že jde o vojáky z Lyconysu, městského státu, kde vládne tvrdá vojenská diktatura. Předání však proběhlo hladce a rabiáti si vydělila bednu zboží zdarma.

Měchy s plynem

31.7.2024 - 2400/Cosmic Highway

Vrátili jsme se do Kakomonu a já, nadšen z toho, že první kšeft se celkem vydařil, jsem poslal Lucia s Titanem večer do města sehnat další práci. Zprvu se jim nedařilo, ale když začal Titanus rozlévat a rozdávat víno z jedné z krabic, které jsme dostali od Lyconoských, přilákalo to pozornost Lyconoské aristrokratky jménem Kasandra. Naštěstí se neptala, kde jsme to víno vzali, protože se vzápětí ukázalo, že spolupracuje s rebely, kteří chtějí Lyconské vojáky svrhnout. Motiv její náklonosti k rebelům se ukázal být celkem jasný a přímočarý - jako bohatá žena by v jiném městském státě měla moc rozhodovat o spoustě věcí, ale v Lyconysu je vláda záležitostí síly a pevně svíraná muži.

Rozhodla se tedy své peníze investovat do změny. Nabídla dvacet beden zboží, pokud pro ni uděláme následující. Zajedeme do Brahuských rašelinišť, vyhledáme tam podivína jménem Petrus a vyzvedneme od něj několik měchů s polapeným bahenním plynem. Ty pak odvezeme do zapadlé osady jménem Agnos na Lyconyském poloostrově. Po předání se máme stavit přímo v Lyconysu, kde si vyzvedneme odměnu. Dostalo se nám ještě varování, že cestou narazíme na osamělou lagunu. Můžeme zakotvit poblíž, bude-li potřeba přenocovat, ale nemáme vplouvat dovnitř.

Na lagunu jsme opravdu narazili jeden den cesty na sever od Kakomonu. Ze zvědavosti jsem navrhl zakotvit uvnitř a Lucius ani Titanus nebyli proti. Jaké bylo překvapení, když jsme na vnitřní straně jednoho z ostrovů narazili na chrám boha Sestona obklopený dokonalými sochami lidí. Titanus s Luciem se vydali na pramici k chrámu, prozkoumat ho, ale když zjistili, že sochy se hýbou, urychleně se vrátili.

Přejeli jsme s lodí ke kraji laguny dál od krámu a tam jsem nařídil zakotvit. Po chvíli se ovšem od chrámu odpoutala loďka a dvě ze soch k nám připluly blíž. Muž na přídi třímal kamenné kopí a štít, žena za ním prázdnou nůši. Lucius usoudil, že je to žádost o obětinu Sestonovi - je totiž známý svou chamtivostí, a kdo ho neuctí, toho prý promění v kamenného služebníka - a obětoval celou bednu zboží, kterou vysypal do nůše. Oběť asi stačilo, protože do rána už byl klid.

Po pár dalších dnech cesty jsme dorazili k Brahurskému rašelništi. Bohužel se mi při přiblížení podařilo navést loď na mělčinu. Díky Titanově rychlé reakci jsme nezlomili jediné veslo, ale loď uvízla. Vysadil jsem proti Titana s Luciem na pravici a vyslal je do vnitrozemí najít Petrua, než společně s veslaři loď uvolníme. Titanus si na měchy vzal síť, aby je mohl případně táhnout za sebou ve vodě nebo dokonce poponést naráz svou silou schopnou uzvednout kance. Naposledy jsem je toho dne viděl, když propluli mangrovníky na břehu a zmizeli v rašelinových polích mezi oblaky šedozeleného jedovatě vypadajícího dýmu.

Masakr v Lyconysu

13.9.2024 - Omega

Po třech dnech čekání na Titana a Lucia jsem rozhodl vyslat do rašeliniště další dva muže. Vyhlásil jsem mezi veslaři, že kdo přiveze ztracenou dvojici zpět nebo dodá alespoň měchy s plynem, abychom mohli zakázku dokončit, bude odměněn. Přihlásilo se množství rukou, ale když jsem zmínil, že Titana a Lucia možná zabila nějaká nestvůra, nemoc nebo jed. Ruce značně prořídly.

Se zbylými dobrovolníky jsem prohodil pár slov, abych zjistil, co jsou zač. Mezi nimi mne zaujala dvojce. Jednalo se o bratry Kallista a Alexia, bývalé vojáky z Lyconysské armády. Kallistos, přestože jeho tvář byla zženštilá, sloužil prý v armádě jako válečník. Alexios pak byl ranhojičem. Přišlo mi to jako znamení. Tušil jsem už, že Titanus a Lucius nejsou mezi živými a tak se nabízelo, že nejlepší odměnou pro Kallista a Alexia bude, aby v případě úspěšného návratu s plynem nastoupili na jejich místa. Otevřeně jsem jim to nenabídl, ale myslím, že to vytušili.

Batři Kallistos a Alexius nastoupili na člun a zmizeli v šedozelených mlhavých chuchvalcích. To jsem ještě nevěděl, že Kallistos je ve skutečnosti Kallista, žena, která v už delší dobu s pomocí svého bratra tajila před ostatními své pohlaví. Co se dál dělo v Brahurských rašeliništích vím z jejich vyprávění.

Alexius v obavách z jedovatých plynů vyrobil z cípu navlhčené látky jednoduché masky přes obličej. Kallista stála na přídi a svou dorou (kopím) prohrabávala vodu. Náhle ji zaujal záblesk pod hladinou. Přijeli blíž a zabodla své kopí do něčeho většího, zaseklého v proudu pod větví. Uvolnila to a ukázalo se, že je to Titanova mrtvola. Vytáhla ho do pramice. Titanus měl proříznuté hrdlo křivolakou čepelí a kolem kotníků stopy po tom, jak byl uvázán a pověšen.

Alexius vedl loď proti proudu, aby našel místo, odkud řeka mrtvolu unesla. Našli ho o chvíli později. Velký plochý kámen vystupoval z vody pokrytý všelijakými rytinami. Na kameni byl velký koš plný ovoce a mořských plodů .. a z výšky do něj kapala krev. Oba sourozenci zvedli hlavy a uviděli Luciovu mrtvolu zavěšenou, taktéž s prořídlým hrdlem, přímo nad košem. Vedle něj pak prázdná oka upletená z liány, ve kterých nejspíš původně visel Titanus. Ani na jednom z těl nebyly známky boje, a tak si Kallista domyslela, že je nejspíš uspal plyn z bažin a teprve poté byli zajati a podříznuti ... a poděkovala bratrovi za nápad s mokrými šátky přes ústa.

Alexius mezitím studoval košík, jeho obsah a runy kolem něj nakreslené. Zprvu se domníval, že se jedná o obětiště, ale po chvíli usoudil, že se zde obětina pouze připravuje a že nějaký divoký kmen zde zkouší vyrobit náhradu za lidské oběti. Také odhadl, že obětina není určena nějakému bohu, ale bahenní nestvůře s mnoha chapadly.

Alexius byl velmi zabraný do studia, a tak si nevšiml, že dva divoši z tohoto kmene se k němu pomalu blíží v korunách stormů. Ale Kallista byla ostražitá a chránila svého bratra, takže když první divoch skočil, nabodl se rovnou na její nastrčené kopí. Druhého srazila ratištěm a společné ho zajali.

Výslech se zprvu příliš nedařil, ale když zmínili jméno Petrus, začal najednou gestikulovat směrem dál proti proudu, hlouběji do džungle a ukazovat různá gesta znázorňující smrt. Rukama a nohama mu oba sourozenci naznačili, že když je k Petruovi dovede, tak ho nechají být. On ukazoval, že u Petrua je čeká udušení. Kallista ho svázala a Alexius mu dal přes tvář mokrý hadr. Divochovi se to nelíbilo, ale nakonec mu nezbylo, než se podvolit.

Asi o hodinu později loď dorazila k malému přírodnímu přístavišti na úpatí vrchu, který se zvedal z bažiny. Z přístaviště se vinula tenká stezka vzhůru na kopec a kůly kolem přístaviště byly ozdobeny lebkami. Barva mlhy se změnila a stejně tak síla otravného plynu. Postavy chráněné morkými šátky sice nezačal dusit, ale přivodil jim bezstarostnou náladu provázenou různými halucinacemi. Jindy strašidelné lebky tak u Alexia a Kallisty vyvolaly jen smích. Rozesmátí námořníci však přestali kontrolovat zajatého divocha. Ten si strhl šátek a pokusil se utéci. Skočil do lodi a odrazil, než ale stihl odplout, jedovatý plyn ho udusil.

Alexius a Kallista pobaveni touto událostí stoupali vzhůru. Když narazili na další past - velkou jámu plnou špičatých kůží - rozesmátí soutěžili v tom, kdo ji lépe přeskočí. Alexius byl méně úspěšný, dopadl na hranu jámy a zůstal tam viset. Když se ale následně vydrápal, strhl převis hlíny a trav na ostré hroty a jámu částečně zasypal.

Stále ještě rozesmátí, vystoupili oba námořníci až na malé prostranství před poustevnickou jeskyní asi v polovině výše hory. Poustevník Petrus vyšel přes chatrč a když uviděl Kallistu oblečenou v Lyconysské zbroji, zpanikařil a dal se na útěk. Snahy zastavit ho slovy se kvůli záchvatům smíchu minuly účinkem. Kallista ho zkusila ještě doběhnout, ale on sjel do údolí po dlouhé natažené liáně a následně zmizel v džungli. Oba dva námořníci si začali prohlížet poustevníkovo obydlí, kde střídavě propadali záchvatům smíchu z toho či onoho nalezeného. Mimo jiné našli i Petruovy náčrtky obranných opatření kolem jeskyně. Přišlo jim strašně vtipné, že jeho úniková cesta vede k doupěti bahenní příšery a ještě vtipnější, když se o chvíli později z džungle ozval strašlivý řev, naznačující že Petrus příšeru něčím vydráždil.

Nakonec se rozhodli si před chýší odpočinout a po nějaké chvíli chechtavý efekt plynu vypršel. S čistou hlavou se vrátili do jeskyně a tentokrát začali studovat Petruovy měchy propojené bambusovými trubkami. Podle značek a s použitím Alexiových znalostí dokázali natočit do měchů správnou směs a vydali se zpět dolů k řece. Celkem snadno překonali zasypanou past a Kallista následně korunami stromů dolezla po loďku a vyzvedla s ní Kallista.

Nechali se proudem unášet zpět na loď, Alexius se pokoušel zorientovat v četných meandrech a odbočkách řeky, ale v chuchvalcích mlhy přeci jen zabloudili a přivedli loď přímo do cesty příšeře z bažin. Když se jí snažili uniknout a veslovali ze všech sil, nevšimli si varovných znamení v podobě lebek napíchnutých na kůlech a kostí a přivedli tak jak loďku, tak bahenní příšeru do divošské vesnice. Divoši se chápali svých otrávených oštěpů a námořníci se tak ocitli v kleštích.

Kallista se na loďce postavila a bojovými gesty se snažila naznačit bojovníkům, že je na jejich straně proti příšeře, ale divoši si její máchání dorou a argesivní gesta vyložili jako výzvu. Naskákali do svých lodí a vyrazili námořníkům vstříc. Alexios se pokusil využít falešné obětiny vyrobené z krve Titana a Lucia a odlákat tím nestvůru stranou, následně využít chuchvalců mlhy a vysokého rákosí a vymanévrovat loďku z obklíčení. To se mu částečně podařilo, většina vesničanů se musela postavit příšeře, jen jedna z lodí domorodců se k nim dostala nebezpečně blízko. Kallista vrhla svou doru, probodla jejího veslaře, a pak v krátkém zápase utopila druhého divocha.

Za zvuků masakru, kdy příšera trhala na kusy útočící vesničany Kallista s Alexiem v tichosti opustili vesnici, vrátili se do hlavního ramene řeky a pár hodin později, se setměním, konečně dorazili na pobřeží.

Tou dobou byl zrovna příliv a já jsem nechal Elektru ponořit do tmy, abych nepřilákal pozornost nějaké kolem plující lodě. Naštěstí Alexia napadlo začít pískat lodní signál a já jsem nařídil bubeníkovi, aby mu odpověděl. Kallista pak zabrala svými svalnatými pažemi a překonala příliv a podle zvuku dovezla sebe i Alexia k nám, na palubu.