Příběh o námořnících z Próty

4.8.2024 - 2400/Cosmic Highway

Lodní deník birémy Próta, vedený Alexandrem Papidulatem někdy cca 1200 let před příchodem Amiase, 2. věku

Pro rudu z hvězd

1. den plavby v Azurovém moři

Krátká zastávka na ostrově Synkyria (1). Místní rybáři jsou vstřícní, ale obávají se kněžích z bílomodré osady na vršku uprostřed ostrova. Kapitán Bélos se kormidelníkem Nikomachem, důstojníkem Dimothem a ranhojičkou Tristarou vydávají osadu prozkoumat. Na místě se ukáže, že nejde o chrám, ale vesnici obývanou lidmi se sdílenou myslí. Mluví sami o sobě v množném čísle a říkají si Synkyria, stejně jako se jmenuje jejich ostrov. Pokusili se přečíst Dimothesovy myšlenky a zjistit víc o našich strastech, aby to mohli použít proti nám, ale ten chlap má v hlavě jen krásné ženské a obrazy své svůdné bohyně, takže se nedozvěděli nic. Nabídli dvě bedny zboží jako zálohu a dalších deset po doručení rudy z hvězd, která spadla do moře necelý týden cesty na západ odsud a otevřela puklinu do podsvětí. Kapitán Bélos nabídku vzal a nechal si co nejlépe popsat cestu na západ.

Rybáři z dolní osady lamentovali, že tím celou posádku odsoudil k záhubě, že nejsme první loď, která na podobnou nabídku kývla a žádná se dosud nevrátila. Protože už bylo pozdě na vyplutí, zůstali jsme na ostrově do večera a Tristara rozdala vesničanům jednu bednu zboží, kterou jsme dostali jako zálohu, aby rozproudila dobrou náladu. Od místních jsme se dozvěděli pár informací o okolních ostrovech a na co si dát pozor, byť hodně přeháněli, jak do rybáři dělávají. Tristara také zjistila, že pirát Jochas, kterému přísahala pomstu, operuje v zátoce Ioanis jen malý kousek na západ odsud. Druhý den ráno nás na oplátku vybavili na cestu slušným úlovkem nasolených ryb, takže máme zásob na celý týden plavby.

2. den plavby v Azurovém moři

Kormidelník Nikomachos bravurně držel směr na západ takže jsme v odpoledních hodinách na obzoru uviděli linii ostrovů. Jeho bravurní zrak navíc odhalil, že před ostrovy se nachází velmi mělký šelf plný zrádných písečných mělčin. Věděli jsme od rybářů, že kdesi v těchto mělčinách je pirátská zátoka a tak Nikomachos stočil loď na sever. Nastalo bezvětří a musel jsem tedy bubny pobídnout veslaře do tempa. K večeru jsme dopluli do míst, kde už byl šelf hrubší a krom četných útesů z něj vyčnívaly dva vysoké skalnaté ostrovy (2). Podle rybářů zde žijí nějací divocí lidé v jeskyních. Nikomachos nechtěl riskovat průjezd mezi útesy v nastávajícím šeru a tak kapitán Bélos nařídil zakotvit na vnější hraně šelfu v bezpečné vzdálenosti od útesů.

V noci ale přišel přepad. Osm divochů proplulo mezi útesy na otesaných kmenech a pokusili se o abordáž. Naštěstí si jich na poslední chvíli všimla Tristara, která zrovna držela hlídku. Zburcovala posádku. Bélos rychle ozbrojil veslaře a Dimothes se postavil s Aspisem a Dorou na okaj paluby a začal útočníky srážet do vody. Jednoho z nich dokonce probodl. Tristara vyběhla na záď a vyhlédla si největšího svalovce, který svým příkladem skupinu vedl, a střelila ho do ruky. Nikomachos mezitím rozvinul plachtu, protože očekával, že se každou chvíli zvedne vítr. Cítil totiž ve vzduchu přicházet bouři.

Jakmile se Dimothovi podařilo zahnat první útok a na palubu se vyhrnuli ozbrojení veslaři, útočníci se stáhli. V tu chvíli zadul vítr a Nikomachos vyvedl loď daleko od jejich klád. Veslaři ještě poslali do míst, odkud se ozývaly nadávky, salvu šípů a podle bolestivého výkřiku nejméně jeden našel svůj cíl.

V tu chvíli už ale byla naší hlavní starostí blížící se bouře. Nikomachos se obával, že zůstat na otevřeném moři by znamenalo pro naši loď jistou zkázu. Nakázal tedy veslařům odložit zbraně a seběhnout zpět k veslům. Kapitán Belos s Dimothesem mezitím spustili skaloi, náš menší člun, a vyrazili napřed mezi útesy najít bezpečnou cestu pro Prótu. Hladinu osvětlovaly blesky blížící se bouře, Dimothes svou nadlidskou silou zabíral do vesel, Belos hledal ostřížím zrakem vyčuhující i ponořená skaliska a Nikomachos natahoval uši, aby mezi duněním lomozícího moře zaslechl instrukce. Útesy se podařilo proplout bez jediného škrábance a Próta přistála v malé zátoce s vysokými skalními stěnami po obou stranách a malé pláži na jejím konci.

Zbytek noci jsme strávili celá posádka namačkaní pod provizorním přístřeškem z plachty a narychlo postavenými stany, bičovanými bouří a mnoho jsme se nevyspali. Nepřízeň počasí ale stejně tak odradila od jakýchkoliv nepřátelských aktů i ony divochy z jeskyň.

3. den plavby v Azurovém moři

Když se konečně vyčasilo, celé dopoledne jsme strávili odpočinkem. Zejména veslaři si potřebovali oddechnout po namáhavém nočním veslování a následné bouři, která jim nedovolila zamhouřit oči. Divoši ale zůstali zalezlí a dali nám pokoj. Byl tedy čas i zkontrolovat loď. Ukázalo se, že noční pobíhání veslařů sem a tam poškodilo hlavní schodiště do podpalubí, a tak kapitán Bélos nařídil pokácet pár tenčích stromů a dopravit jejich otesané kmeny na palubu. Když bylo slunce nejvýše, nakázal odrazit. Za denního světla bylo snadné mezi útesy proplout, ale bylo to pomalé, proto Nikomachos nejprve vyvedl loď nejkratší cestou na otevřené moře a poté jsme velkým obloukem obepluli celý šelf a zamířili na západ. A zatímco Nikomachos kormidloval, Bélos s pomocí několika námořníků zpevnili pomocí kmenů schody do podpalubí.

Noc nás zastihla na otevřeném moři. Kapitán nechtěl riskovat noční plavbu, a tak nařídil zvednout vesla a nechat loď unášet proudem. Ráno se ukázalo, že nás proudy snesly jen o kus zpátky ke skalnatým ostrovům a veslaři se opřeli do vesel.

4. den plavby v Azurovém moři

Loď pokračovala dál na západ, a když se před kotoučem zapadajícího slunce vyhoupl řetěz ostrovů a ostrůvků, všichni se zaradovali. Radost se proměnila v jásot, když jsme po přistání zjistili, že ostrovy jsou hojné na zvěř i divoce rostoucí ovoce. Tristara a Dimothem vyrazili na lov a přinesli dost čerstvé kořisti pro celou posádku, takže jsme ušetřili celý den zásob. Noc u táborových ohňů na pláži byla příjemnou přestávkou na naší náročné plavbě.

5. den plavby v Azurovém moři

Rozhodli jsme se zůstat jeden den zakotvení a vyslat jen skaloi, aby souostroví zmapoval. Ukázalo se, že na jih od nás je nějaký větší poloostrova, zatímco na severu je řada ostrůvků zakončená větším ostrovem, na jehož severovýchodní straně se nachází napůl ponořený chrám. Protože podle popisu cesty ze Synkyrie by zde někde měly přebývat nereidy, zvolili jsme tento chrám jako cíl další cesty.

6. den plavby v Azurovém moři

Hned se svítání jsme vyrazili k nereidám. Na kraji jejich polozatopeného chrámu (5)se nacházel přístav pro lidské lodě a malé obětiště zdobené sochami mořských panen. Nikomachos s Tristarou přinesli nereidám trochu obětin a kormidelník si všiml, že jedna z nich se nápadně podobá nereidě vyobrazené na jeho medailonu. O malý okažik později se z reje pod vodou opravdu vynořila mořská pana Themisty. Nikomachos ji požádal o pomoc s cestou na místo, kde spadla z hvězd do moře ruda. Nereida souhlasila, byť to místo označila za odporné, ale vymínila si, že námořníci z Próty za to zase pomohou nereidám.

Ukázalo se, že nereidy jezdí uctívat hlavně piráti z Ioaniské zátoky, včetně Jochase, který jim přináší obzvláště cenné a krásné dary. Lidé z městského státu Aegilion na jih odsud ale vypsali na hlavu pirátů hodměnu v podobě mnoha beden zboží. Nereidy chtějí, aby posádka Próty zničila zásoby zboží v Aegilionském přístavu, nebylo tak čím vyplácet lovce odměn a piráti měli pokoj. Když se do rozhovoru přidal Dimosthes a zeptal se, zda piráti nejsou náhodou zhoubou moří, Themisty odpověděla že nikoliv, že ti mají moře rádi a uctívají ho. Nejhorší zhouba moří jsou prý rybáři, kteří moře drancují, uzurpují si ho a zabíjí ryby i jiné mořské tvory ve velkém.

Nikomachos souhlasil s nabídkou, jen si vymínil, že až někdy budou nereidy s piráty zase mluvit, musí se zmínit o tom, kdo se přičinil za zničení zboží, které mělo být vydáno jako odměna za jejich dopadení. Ještě téhož dne se Próta vydala zpět na jih a přenocovala opět v souostroví poskytujícím hojnost.

7. den plavby v Azurovém moři

Padla mlha. Nikomachos vedl loď těsné podél pobřeží a ostatní spřádali plány, jak se se skladištěm vypořádat. Cestou jsme zaslechli několik dalších lodí, jak na sebe vzájemně v mlze volají a snaží se dostat do přístavu, sami jsme se ale drželi u břehu a v tichosti.

Nikomachos dovedl loď do nejvzdálenějšího ramene říční delty, kde jsme zakotvili a Nikomachos, Tristara, Bélos a Dimothes se na skaloi vydali do přístavu (6). Následující události zapisuji tak, jak mi je vyprávěli:

• Zprvu si obhlédli přístav. Potvrdili si tvrzení nereid, že v zátoce leží jen přístav a město je hlouběji ve vnitrozemí, kde k němu vede strmě stoupající a klikatá kamenná cesta. Ukázalo se, že posádky lodí, které nemohly odplout a jsou zakotvené u přístavních mol jsou vesměs ve městě, zatímco posádky připlouvajících lodí zůstávají na palubách nebo se vydávají do velkého hostince.
• V přístavu jsou krom hostince ještě dvě otevřená skladiště, strážená šesti vojáky, patrový domek přístavního úředníka a malá tvrz s posádku, pod kterou kotví jedna válečná triréma, byť je tam molo tak pro tři.
• Nikomachos zkušeně odhadl, že mlha bude v zátoce ležet až do rána, pak ji rozfouká ranní větřík a společné naplánovali přepad na půlnoc. Po zbytek večera Bélos vyprávěl hostům v hostinci zkazky o ohnivém titánovi, který řádí v Azurovém moři, ničí lodě a města na pobřeží.
• Zatímco Tristara vyzkoušela ostražitost stráží a následně nalákala dozorujícího důstojníka, aby ji vyhledal v hospodě, až mu skončí služba, Dimothes pod rouškou mlhy odnosil do olivových sadů na jih od přístavu několik amfor olivového oleje z našich beden zásob.
• Důstojník opravdu Tristaru navštívil. Ta ho opila, svedla, a poté, co se s ním vyspala na pokoji, ho svázala a sebrala mu uniformu.
• Dimothes se mezitím vrátil, oblékl si uniformu. Počkal na půlnoc, až se přístav vylidní a v převleku se přiblížil k nejkrajnějšímu vojákovi hlídajícímu sklad a než ten si všiml, že něco nehraje, vrazil mu dýku do krku.
• Dimothes odvlekl jeho tělo do skladiště, rozlil kolem zásoby olejů z toho, co tam nalezl a pokusil se sklad zapálit. Pak si nacpal do podpaždí a na záda kolik zboží jen unesl a zmizel po kamenité cestě do tmy a mlhy. V bezpečné vzdálenosti pak obešel přístav zpět ke skaloi. Na olivový olej připravený v sadu zapomněl.
• Chvíli ale trvalo, než se oheň rozhořel natolik, aby olivový olej vzplál - a toho si mezitím všiml druhý voják, klábosící opodál. Vydal se oheň uhasit. Bélos a Tristara, kteří celou situaci pozorovali, se rozhodli zakročit. Tristara vystřelila - ale zásah jen rozštípl vojákovi štít. Bélos vběhl do skladiště a postavil se mu s krátkým mečem. V rychlém výpadu ho probodl, ale špatně vykryl vojákovo seknutí a odnesl si z potyčky ošklivou ránu na pravé paži.
• To už si situace ve skladišti všimli i ostatní vojáci včetně důstojníka na noční směně. Vyrazili k Bélovi a zároveň začali vyvolávat poplach. Bélos využil svých znalostí různých řemesel k tomu, aby co nejvíce rozdělal doutnající oheň. Tím jednak vytvořil ohnivou stěnu, která zabránila vojákům dostat se mu na tělo, a zároveň konečně skladiště zapálil.
• Utíkal kolem hospody a plápolající oheň jasně ozařoval jeho postavu. Vojáci se rozhodli ho pronásledovat. Tristara je zkusila od pronásledování odradit výstřelem, ale oslněná ohněm minula.
• Z hospody navíc začali vykukovat zvědavci a hrozilo, že prchající Tristaru s Bélem uvidí a zapamatují se. V tu chvíli se do situace vložil Nikomachos. Připomněl všem čumilům historku o titánovi a nakukal jim, že když v ohni shoří co nejvíce věcí, jako obětina titánovi, nechá lodě v přístavu či nedaleké město na pokoji. Vystrašení námořníci skočili Nikomachovi na špek, začali vybíhat ven a přikládat do ohně. V nastalém zmatku se Tristara, Béla a nakonec i Nikomachos vytratili ... a když vojáci situaci uklidnili a konečně zabránili námořníkům oheň dál přiživovat, nikdo si nemohl vzpomenout, čí nápad to přikládání vlastně bylo.

Všichni čtyři se nakonec sešli u skaloi a pod rouškou tmy se vrátili na Protu. Naložili ukradené zásoby, vzpomněli si na zapomenutý olej a odepsali ho jako ztrátu a Nikomachos se chopil nelehkého úkolu odvést loď noční mlhou dál ven ze zálivu, aniž by rozlámal vesla o břeh nebo na něj někde najel. I tentokrát ukázal svou kormidelnickou dovednost v nejlepším světle.

8. den plavby v Azurovém moři

Jakmile vítr rozfoukal mlhu, nakázal Bélos plout maximální rychlostí na sever, k nereidám, aby Prota unikla případným pronásledovatelům z přístavu, kdyby snad někdo dokázal ze zácpy lodí v ústí přístavu vyrazit za nimi. Plavba proběhla v klidu a se soumrakem už Próta zastavila u obětiště vedle ponořeného chrámu.

Nereidy si vyslechly Nikomachovo vyprávění, a pak, jako odměnu, nesly celou noc loď mořskými proudy na jihozápad, zatímco posádka odpočívala po předchozím náročném veslování.

9. den plavby v Azurovém moři

Nerediy dál popoháněly Prótu ještě část dne, ale když se kolem poledního na obzoru objevily černé štíty Laguny mrtvých (10) a kolem stěžně zakroužil první nemrtvý racek, popřála Themisty Nikomachovi i ostatním šťastnou cestu a rozloučila se.

Setkání s Anastasisem

4.8.2024 - 2400/Cosmic Highway

Próta opatrně obeplula lagunu. Na severní straně námořníci zahlédli temnou jeskyni, na jižní svatyni postavenou z rudě žíhaného kamene a na východě nad jediným průplavem, kde nehrozily lodi skaliska nebo zrádné proudy, se tyčil maják vrhající do dály paprsky tmy. Nikomachos navedl loď na pláž na jihozápadní straně laguny a Tristara si všimla, že z chrámu je pozoruje postava držící se ve stínu.

Hned po přistání se na posádku vrhli nemrtví krabi a leguáni. Všichni si tak mohli vyzkoušet, že na nemrtvá zvířata platí zejména pořádná rána palicí či useknutí důležitého údu, naopak se zdáli být odolní proti bodným ranám. Dimotheos poslal veslaře prozkoumat pobřeží a ostatní se začali dohadovat, zda je před postupem hlouběji do laguny obětovat Životu nebo Smrti. Nakonec všichni usoudili, že pokud zde v této laguně má být puklina do podsvětí, kterou Smrt zapečetila, aby se mrtví nemohli vracet zpět do světa živých, bude lepší získat přízeň právě Smrti. Obřad vedl Nikomachos a na znamení, že oběť bere opravdu vážně, podřízl jedinou holubici, kterou na lodi měli a která jinak slouží k tomu, aby v případě nouze nejvyšší byla vypuštěna a ukázala směr k pevnině. Jen chvíli poté se námořníci vrátili ze severu ostrova, kde našli veslici, která na první pohled měla proražené dno, ale šťastná náhoda v podobě velké vlny lodí pohla a ukázala, že je jen uvnitř zasypaná pískem, který stačí odházet.

S vědomím, že na místě nechtějí zůstávat po setmění, nařídil Dimotheos veslařům aby vysypali písek z veslice a posádka vyrazila k jeskyni. Asi uprostřed laguny si Nikomachos všiml, že k lodi se blíží čtveřice rejnoků. Podobně jako u krabů a leguánů, šlo o nemrtvé rejnoky. Dimotheos přikázal většině veslařů, aby se chopili harpun přinesených z lodi a Nikomachos se chopil kormidla, aby zabránil převrhnutí. Harpuny sice nedokázaly rejnoky zabít, ale probodaly jim jejich křídla a dovolily posádce přitáhnout je blíž k lodi hřbety napřed a umlátit vesly. Setkání s prvními opravdu nebezpečnými nemrtvými byl ale natolik silný, že někteří členové posádky začali remcat, že tohle nemají zapotřebí. Kapitán Bélos to zaslechl a uklidnil mužstvo tím, že do podzemí se vydá jen on a s ním kormidelníkem Nikomachos, důstojník Dimotheos a ranhojička Tristara.

Uvnitř jeskyně nejprve našli nemrtvého kopáče, kterému kámen rozdrtil tělo, ale zbytek údů se stále snažil hrabat. Bélos ho dorazil. Poté postoupili hlouběji do polozatopené jeskyně, ve které se skupina nemrtvých snažila odkopat skálu kolem jakéhosi velkého oblého kamene, který popisem odpovídal pečeti z legendy o Smrti a puklině do podsvětí. Předák nemrtvých nakázal v myšlenkách kopáčům, aby se otočili proti čtyřem živým troufalcům. S tichým "Přidáte se k nám" vyrazili nemrtví k ústí chodby. Tristara popadla ostrý kámen a dobře mířeným hodem roztříštila hlavu předákovi. Nemrtvé to sice nezastavilo, ale místo koordinovaného útoku nyní jen tupě plnili poslední rozkaz a postupovali pomalu a tupě vpřed. Bélos tedy zavelel k ústupu a Dimotheos venku vydal námořníkům rozkazy připravit vesla. Když skupinka nemrtvých vystoupila na schody a jejich tváře osvítilo slunce, začali se ošívat, zakrývat si tváře a vystavili se tak ranám námořníků. Bitva trvala jen krátce a obešla se bez ztrát na straně posádky, jen s několika zraněními, ale urputnost, s jakou nemrtví bojovali a množství úderů, které vydrželi, znovu otřasla morálkou posádky. Jeden statný hromotluk dokonce pohrozil, že pokud Próta do soumraku nezvedne kotvy, odpluje s ní sám. Bélos si to nenechal líbit, přistoupil k němu a pohrozil mu nožem, že mu vykuchá střeva a přiváže ho za ně ke stěžni, jestli nedá s podobnými řečmi pokoj.

Celá posádka znovu nasedla na veslici a tentokrát bez dalších incidentů se přeplavila přes střed laguny k temnému chrámu. Cestou viděli několik vraků na dně laguny. Přiblížili se od severu, kde stálo v potemnělém zakrytém prostoru molo. Když přivazovali loď k molu, otevřely se dveře a na molo vstoupila postava v černé tóze, její oči ve tmě rudě svítili. Muž se představil jako Anastasis a na jednu stranu ocenil statečnost hrdinů i veslařů během bojů s nemrtvými, na druhou stranu se choval velmi povýšeně a dával najevo, že on sám se jejich přítomnosti nijak neobává. Tristara pozorně sledovala jeho tělo a všimla si, že kde ho černá tóga zcela nezakrývá, tělo je tvořené stínem a průzračné.

Anastasis se nijak neskrýval se svým plánem otevřít puklinu do Podsvětí, byť hrdinům se zdála poněkud naivní jeho snaha učinit tak s pomocí nemrtvých kopáčů. Ale ti, kteří jsou již po smrti, mají času dost. Bez skurpulí jim oznámil, že kdyby chtěl, mohl by je mávnutím ruky proměnit v další kopáče, ale že ho zaujala jejich schopnost poradit si s nebezpečím a to, že zatím jako jediná loď přežili celé odpoledne v laguně - a nabídl jim práci. Chtěl, aby mu splnili několik úkolů:

• přivezli kováře schopného překovat rudu z hvězd do zbraní, se kterými by následně mohl vtrhnout do podsvětí a postavit se Smrti a jeho služebníkům,
• přivezli jeho nemrtvým kopáčům krumpáče a lopaty ze železa z Lyconisu, protože bronzové nářadí namáhavé rubání skály nevydrží
• nebo přivezli tělo z hrobky v jeho rodišti v městském státě Sphendonius.

Tristara si poněkud drze řekla o zálohu na takovou cestu v podobě samotné hvězdné rudy. Anastasis se prořekl, že se mu to nezamlouvá, protože zbraň z ní ukovaná by dokázala zabít nejen služebníky Smrti, ale i jeho samotného. Po krátkém vyjednávání a zamyšlení ale přistoupil na to, že za soumraku u majáku nechá na Prótu naložit bednu hvězdné rudy.

Za soumraku dovedl tedy Nikomachos Prótu k majáku. Temné světlo vrhané z vrcholu bylo i v noci patrné proti hvězdné obloze. Bélos s Dimotheem odpluli na pramici k majáku a na palubě zůstal Nikomachos a Tristara. Jakmile kapitán zmizel v temnotě, k Nikomachovi přistoupil hromotluk, který odpoledne vyhrožoval odplutím a vyzval ho, aby urychleně s Prótou odrazil a vyplul na moře. Nikomachos mu vysvětlil všechna úskalí noční plavby na otevřeném moři a přesvědčil ho tak, že zůstat u laguny je pro tuto chvíli přeci jen menší zlo. Tristara pozorně sledovala, zda je vzpoura opravdu nápad hromotluka a následně zjistila, že nikoliv, že ho ponouká malý skrček, který už dříve často intrikoval mezi veslaři. Přistoupila k němu a zopakovala mu hrozbu, kterou kapitán předtím zastrašil hromotluka.

Na břehu se mezitím setkali Bélos s Dimotheem na jedné straně a Anastasis s jakousi ženou na straně druhé. Anastasis ženu představil jako Dysan a podmínil předání rudy tím, že žena bude pojistkou, která zajistí, že se ruda nedostane do nesprávných rukou a neohrozí Anastasise samotného. Bélos se zprvu zdráhal, ale když mu Anastasis sdělil, že obchod už je uzavřen a alternativou je smrt a následná posmrtná práce na odkopávání pečeti, souhlasil, že Dysan se může i s bednou nalodit. Dysan naložila těžkou bednu plnou rudy do člunu sama, jako by šlo bednu s peřím, při tom si Dimotheos mohl všimnout, že její tělo pod černou tógou je hmotné, ale chladné a vysušené.

Pramice se vrátila k Prótě. Dimotheos vystoupil na palubu jako první a když Dysan zvedla těžkou bednu vlastníma rukama, aby ji podala nahoru, zatnul své mimořádné svaly a vytáhl ji nahoru sám bez pomoci ostatních. V tu chvíli se v očích Dysan cosi zalesklo, jako kdyby jeho výkon v ní probudil jiskru dávného života a touhy po tělesnu. Okamžik ale velmi rychle pominul. Náklad i Dysan samotná následně byly uloženy do nákladového prostoru vedle ošetřovny tak, aby nebyly na očích veslařům.

10. den plavby v Azurovém moři

Hned ráno nařídil kapitán Bélos vyplout na otevřené moře. Zároveň se ale dozvěděl, že v noci kdosi navrtal nádrže pitné vody a zbývá vody jen na den či dva plavby. Jakmile tedy zmizela laguna za obzorem, nařídil zastavit a nechal nastoupit celou posádku. Vytáhl dva meče a vyzval námořníky, aby ho ten, kdo je nespokojený s jeho vedením, vyzval na souboj na život a na smrt, jak je to mezi svobodnými námořníky zvykem. Přihlásil se hromotluk a Tristaře neuniklo, že mu předtím opět do ucha něco zašeptal intrikující skrček.

Kapitán se snažil vést boj tak, aby hromotluka porazil, ale nemusel zabít. Bohužel, jeho soupeř byl příliš divoký, a tak Bélos musel při jednom z obraných manévrů nastavit hrot svého meče a hromotluk si na ní naběhl. V následném proslovu k posádce kapitán ocenil jeho statečnost i boj, ale zároveň promluvil veslařům do duše ohledně soudržnosti a bez zaváhání označil intrikujícího skrčka, který rozeštvává posádku za původce této zbytečné smrti. Poté uspořádal hromotlukovi námořnický pohřeb se všemi poctami. Během obřadu přilétli od jihu od Aegilionu na palubu dva černí krkavci, symbol Smrti, a když se nad hromotlukovým tělem zavřela hladina, spokojeně zakrákali a zase odlétli na jih. Osud skrčka svěřil do rukou posádky.

Poté se Próta opět vydala na severovýchod, ale díky zdržení se soubojem a obřadem ji noc zastihla na otevřeném moři.

11. den plavby v Azurovém moři

Skrček se nedožil rána, resp. ráno ho na lodi nikdo nenašel. Bélos nepátral po tom, co se mu stalo. Nikomachos nad ránem obstojně odhadl, kterým směrem loď snesly mořské proudy, a kterým směrem má Próta vyrazit. V odpolednícho hodinách se tak na východním obzoru objevil řetízek ostrovů, na jehož konci se nachází svatyně najád. Nikomachos dovedl loď až k západnímu břehu najádího ostrova, kde k večeru zakotvili, nalovili trochu čerstvého masa a doplnili pitnou vodu do opravených sudů.

12. den plavby v Azurovém moři

Nikomachos v doprovodu Tristary se vydal k najádám a drobnou obětinkou přilákal ke břehu Themisty. Vyložili jí události v laguně smrti a požádali ji o radu. Nereida sama o sobě nevěděla - vyjádřila se, že nemrtví jsou ji hnusní a o něčem tak odporném se štítí i jen přemýšlet. Souhlasila však, že hrozba nemrtvých by mohla zachvátit celé Azurové moře a navrhla dvě místa, na která se mohou námořníci vydat pro radu:

• Chrám Smrti v Aegilionu, neboť kněží Smrti si budou vědět více o pečeti
• Ostrov Synkyria s mudrci se sdílenou myslí, protože víc hlav víc ví.

Po krátké poradě se posádka shodla, že vyrazí do Synkyrie, protože tamní obyvatelé jim stejně mají za rudu zaplatit a v Aegilionu by mohlo být příliš horko po požáru, který způsobili v tamním přístavu.

Bélos ale nechtěl na Synkyrii přivézt Dysan, obával se, že by prozradila Anastasovi, kde ruda skončila. V poledne tedy nechal přeplout Prótu na jeden z mnoha sousedních ostrůvků a zde námořníci, předstíravše uložení rudy do skrýše, vylákali Dysan za prudkého odpoledního slunce na souš. Uprostřed ostrova ji obklopili a utloukli, její tělo pak spálili.

Ještě téhož dne Próta vyplula opět na moře, aby se dostala co nejdál na východ. Protože zásoby opět docházely a nebyl čas naplnit, musela posádka otevřít jednu z převážených beden zboží. V noci loď opět skončila na otevřeném moři, unášená proudy neznámo kam.

13. den plavby v Azurovém moři

Nikomachos otočil loď na východ, a když na obzoru na jihozápadě zahlédl skálu s divochy, zorientoval se. Veslaři, hnáni vidinou na dokončení strastiplné cesty, zabrali do vesel a se soumrakem Próta konečně zakotvila u Synkyrie.

V rybářské osadě uvítali Prótu s nadšením, jednalo se o první loď, která se z Mrtvé laguny vrátila. Bélos toho využil, vylíčil cestu patřičně dobrodružně a nalákal tak na palubu náhradu za ztracené veslaře. Tristara odebrala z bedny trochu rudy - asi tolik, kolik by stačilo na vykování dýky.

Poté se všichni čtyři hrdinové i s bednou vydali na osadu na vrcholku ostrova. Uvítala je opět podivná komunikace, kdy se kolem sešla celá vesnice a všichni mluvili naráz, v množném čísle. Když se dozvěděli, co Anastasis v Mrtvé laguně chystá, na moment se odmlčeli, a pak odpověděli: "Hvězdnou rudu jsme sice sháněli za jiným účelem, ale když vidíme, jaké nebezpečí Azurovému moři hrozí, souhlasíme s tím, že je potřeba upřednostnit řešení Anastasise. Věnujeme tedy rudu na výrobu zbraně a zbroje, která mu bude schopná čelit a dokáže ho zranit." Přislíbili, že zatímco námořníci z Proty budou hledat v Azurovém moři kováře, který dokázal takovou zbraň a zbroj ukout, oni sami budou ve svým myslích pátrat a přemýšlet o něčem dalším, co by proti Anastasově hrozbě mohlo pomoci.