Zobrazení zdroje stránky Legenda o příchodu elfů a dračici Tenuře

''2.1.2011 - Ironsworn''

Tento příběh se odehrál za časů, kdy ještě nebylo kronikářů a do doby, než byl zaznamenán, uplynulo mnoho času, kdy byl předávání z otce na syna v podobě legend a písní. Je tedy možné, že si při předávání některý z dávných vypravěčů přikrášlil či mírně upravil, aby více zaujal své diváky. Přesto se při jeho čtení můžete spolehnout na to, že jádro jeho událostí je tak pravdivé, jak jen může být a první setkání s elfy se odehrálo tak, jak se v něm píše.


Toho léta lidé z [[Usedlé ústí|Usedlého ústí]] se závistí sledovali na jižním obzoru mnohé bílé plachty tajemných, ale překrásných lodí a snili o tom, kdo se v nich plaví. Na svých jednoduchých, z kmenů vydlabaných loďkách se neodvažovali plout tak daleko od břehů, aby zjistili, kdo brázdí moře na obzoru, ale brzy se to měli dozvěděl. Prozatím však měli jiné problémy. Nelítnostné moře si každým dnem vybíralo krutou daň na rybářích, kteří se zoufale snažili vytrvat že spárů nestůr z hlubin a divokých vln alespoň trochu obživy.

Při jednom z těchto neklidných dnů stihla flotilu na obzoru strašlivá bouře, a tak se stalo, že na poběží na sever od Usedlého Ústí ztroskotali mořeplavec Naeris, vykladač snů Arboler, pěvec a pištec Bronador a krásná Morifindiel, snoubenka elfího prince Ereškara.

Země lidí neuvítala první elfy zrovna přívětivě. Zatímco mezi troskami lodi oplakávali ostatní plavce, které smetla bouře do širého oceánu a za doprovodu slzí a teskných písní shromažďovali zbytky cenného elfího vybavení, které moře vyplivlo. Morifindiel se na okamžik zdálo, že pod hladinou kousek od břehu zahlédla hrot kopí svého milovaného, ale byl to jen úskok ježkovitého podvodního monstra, které ji následně napadlo a než ho zvládla porazit, ošklivě jí probodlo nohu. Bolet, kterou cítila v srdci po ztrátě milého však mnohonásobně přesáhla bolest způsobenou utrženým zraněním. Tu navíc hojivá moc jejich vznešených přátel brzy zahnala. I Arboler plakal, avšak ne bolestí, nýbrž radostí, že mezi troskami nalezl bouří neponičenou sazeničku elfího stromů snů, kterou měl v opatrování. Stejně tak slzu štěstí uronil Bronador po nálezu své flétny. A tak elfové opustili trosky lodě, která je přivezla na neznámý kontinent a vydali se putovat pěšky.

Po strastiplném výstupu na neschůdné křivolaké skály se Arborelovi, který šel v čele, podařilo navázat přátelský kontakt s divokou bytostí, která ač chodila po dvou, vládla jazykem a a dokonce ji doprovázeli zvířecí přátelé - psi. Bronador, schopný vládnout slovům, rozvedl tento již přátelský kontakt v důvěrný rozhovor a vyjevil tomuto divokému zástupci místního lidu, že elfové připluli po moři a ztroskotali. Ve stejný moment však vystoupila na skálu Morifindiel a Bronadorova slova ve spojení s její krásou a několika mušlemi a řasami, které jí po ztroskotání zůstaly ve vlasech, uvedly nebožáka v omyl. Začal se domnívat, že na břeh před ním vystoupili zástupci mořského lidu.

Nabídl, že odvede elfy do osady, ve které budou jako zástupci moře vřele přivítání, trval však na tom, že je nutné projít hlubokým vnitrozemím, zejména ze zbytečných obav, jak by na přítomnost lidí z moře reagovali obyvatelé Usedlého Ústí, tak často a tvrdě mořem soužení. Bronador i ostatní elfové příliš této ostražitosti nerozuměli, neboť vize, kterou Arboler vyvěštil ze sazeničky elfího stromu snů nasvědčovala, že přijetí bude naopak velmi vřelé a že si oba národy na uvítanou s radostí vymění mnoho darů.

Divoký průvodce tedy na přání elfů dovedl družinu do skal nad říční deltu, ve které sídlili ústečtí a pak se se spoustou vřelých slov a pozdravů vyjadřující naději na budoucí shledání rozloučil a i se svými psími přáteli zmizel v lese. Z výšin útesu mohli elfové pozorovat, že obyvatelé Usedlého Ústí žijí mnohem usedlejší a uspořádanější životy, než jejich dosavadní průvodce, viděli ale také slzy, pláč ale i vzdor ústeckých žen, když se z rybolovu na otevřeném moři vrátilo méně lodí, než kolik jich ráno na moře vyplulo. Bronador s Morifindiel seskládali elfí vybavení, zejména ostré obsidánové nože, pevná lýková lana a další užitečné dary do velkého koše a Naeris se rozhodl poznačit hlavice zbraní runami klidu a lásky, aby tím předešel možnému konfliktu v případě nedorozumění. Naneštěstí se ale během obřadu řízl o ostrý výstupem na svém sekeromlatu a jeho hlavici zkropila krůpěj krve. Srážka mírumilovných znaků s bolestí a krví mu způsobila šok a uvrhla ho do temného spánku. Z toho, jak ze spánku mluvil a škubal s sebou navíc Arboler rozpoznal, že Naeris do spárů sevřela noční můra a pokud mu nepomůže, nepustí ho ze svých spárů.

Arboler nevěděl, jak dlouho bude pomoc Naerisovi trvat a elfové se proto rozhodli rozdělit. Bronador s Morifindiel vyrazili s dary napřed do osady, zatímco Arboler rozloží sazenici stromů snů Naerisovi k nohám, sám si sedl k jeho hlavě a vstoupil do jeho snu.

Přivítání Bronador a Morifindien proběhlo přesně tak, jak předpověděla Arbolerova vize. Čistý jazyk a srdečnost Bronadorova společně s dary si okamžitě získaly přátelství a přízeň ústeckých a tak netrvalo dlouho a pěvec seděl u ohně v dlouhém domě náčelníka osady vedle místního šamana a těch nejváženějších rybářů a vyprávěl jim o elfích zemích na dalekém jihu, že kterých připluli. Skromnost a upřímnost Morifindiel si naopak získala srdce místních žen, a i když se elfka snažila skrývat následky boje s ježkovitou stvůrou, děvčata z Usedlého Ústí se nedala ošálit a jejich léčivé byliny a péče pomohla zhojit to, na co nestačily přátelské dotyky elfích společníků u moře. Vyzvěděli při tom ale, co osadníky trápí ještě víc, než kruté a nemilosrdně moře.

Naeris mezitím zápasí se sny. Obraz střídal obraz, chvíli stál v bouří a prováděl elfí katamarán neklidnými vlnami, pak se houpal na stěžni vede divoké opice, aby nakonec stanul na pláži zcela obklopen plameny že všech stran. V ten moment vstoupil do jeho snu Arboler, položil Naerisovi ruku klidně na rameno a ukázal mu, že na věci není sám, a že plameny, které ho ve snu tolik stravují, nechali elfové za sebou, daleko na jihu, za širým mořem, které žádný oheň nepřekoná. Vlídná slova a přítomnost přítele konečně zahnala noční můru a přivedla Naerise zpět mezi bdící. Kdyby jen Arboler v tu chvíli věděl, jak se mýlí. Ale vědět to nemohl, protože žádná elfí slova, ani ta, která pronáší vykladači na stromem snů, nedokáží odhalit skutečnosti týkající se draků.

Nebylo to úplně náhodou, že příběh o elfech a dracích byl jeden z příběhů, které Bronador také vyprávěl náčelníkovi Usedlého Ústí a pro plné pochopení dalších událostí této legendy si jej připomeneme. V dávných časech na předalekém jihu žili elfové a draci vedle sebe v klidu a míru. Bylo tomu tak po dlouhé věky, po které elfové postupně zjistili, že drakomluva, jazyk draků, dokáže víc, než jen předat myšlenku. Má moc formovat svět, ovlivňovat mysl, přetvářet věci jen vyslovení nových skutečností. Aniž by se o to nějak usilovně snažili, začali elfové přirozeně drakomluva napodobovat ve svém jazyce a nevěda o tom, část této moci si tak osvojili, byť ne v takovém rozsahu a síle, v jaké to dokázali sami draci. Když se to draci dozvěděli, rozlítilo je to. Označili to za sprostou krádež a obrátili se proti elfům. Marné bylo vysvětlování, že za tím nebyl zlý úmysl, marná byla snaha ozřejmit drakům, že napodobování není krádež. Válka, kterou draci rozpoutali, byla tvrdá a krutá. Hnáni touhou vyhladit všechny elfy a zůstat jedinými tvory, kteří vládu slov ovládají, vypalovali dračí celé vesnice, pronásledovali jednotlivé elfí kmeny a spalovali krásnou elfí zemi ohněm bez jakéhokoliv slitování. A byl to právě únik před draky, který přivedl elfy k myšlence, vypravit se s posledními zbytky elfího národa na daleký sever a hledat pro ně novou zemi, někde za mořem, kam dračí oheň nedosáhne.

Už asi uhádnete, co byl ten oheň z Naerisovi snu, stejně jako tušíte, jaká hrůza sužovala ústecké. Ještě téhož dne se Naeris s Arbolerem, Bronadora i Morifindiel nezávislé na sobě dozvěděli o nedaleké laguně, ve které se usadily tyto zlovolné nestvůry a odkud ohrožují Usedlé Ústí. A tak zatímco večer rybáři zapalovali pohřební ohně za ty své druhý, co se nevrátili z moře, elfové uspořádali vlastní malou radu, na které se shodli, že osadníkům pomohou a dračí zhoubu zastaví, neboť je jejich morální povinností zabránit tomu, aby lidské pokolení jednoho dne v budoucnu stihl stejně temný osud, jako veliký národ elfů.

Když se o nabídce dozvěděl náčelník i šaman z Usedlého Ústí, zajásali a začali vyjadřovat hlubokou vděčnost zástupcům ušlechtilého lidu. A protože cítili s elfy sounáležitost a nechali ještě téže noci poslat do sousedního kmene pro statečné bojovníky, kteří by elfy na jejich nebezpečné výpravě provázeli.

Jaké bylo překvapení, když se ukázalo, že mezi divokými muži, co přišli na pomoc, je i onen milý a přátelský průvodce, který je předcházejícího dne vedl po pobřeží. Elfové si ním během opětovného shledání vyměnily mnoho pohledů, které až jiskřily, jak byly plné díků a vzájemného přátelství. Elfoví družina tak nasedla na jednu z lodí, kterou kormidloval Naeris, zatímco divochy na druhé lodi vezl jeden z ústeckých rybářů. Tento malý konvoj však na širém moři zastihla mlha. Marně volal Bronador na divokou loď svá varování, marně se je snažil zvuky své flétny navádět v bílé temnotě, která obě lodě obklopila, rybář nedosahoval Naerisova mistrovství a když se elfí člun vynořil z mlhy nedaleko dračí zátoky, byl opět osamělý.

Arboler vyšplhal na stěžeň lodi, aby se rozhlédl. Rozpoznat draka od okolních kamenů když spí je téměř nemožné, ale Arbolerův zrak, zostřený hleděním do snů, zahlédl, jak se jeden z draků - dračice, kterou později Bronador pojmenoval Tenura - vyhřívá v raním slunci. Naeris vedl loď tak, aby dračice elfí přítomnost nezaznamenala, a ta se o chvíli později zvedla a vlétla do malé pukliny ve skále nad vodou, ve které zjevně nestvůry měly své hnízdo. V tu chvíli proplouvala loď kolem jednoho z mnoha ostrůvků tvořících vnější oblouk laguny a Morifindiel popadla svůj luk a s bojovým výkřikem vyskočila z lodí přímo za krk dračího samce, který se tam nepostřehnutý taktéž vyhříval.

Ostatní elfové chvatně mířili k dračí jeskyni a prováděli přípravy na boj. Naeris žehnal své zbraní a chystal si ji do boje s pomocí run požehnání, byť její hlavici stále zkrápěla krev ze včerejší rány. Arboler prosil mechy a lišejníky, kterými obrůstal hrubě očištěný trup lodi, aby zadržela draka, kdyby náhodou na lodi přistál. A Bronador vyskočil na břeh a jal se dračici vzývat s kopím v ruce, aby vylezla ze svého úkrytu a vzdala se, že jedině tak může od elfů očekávat milosrdenství.

Dračici proslov přeci jen přilákal, ale ta zlá stvůra se dobré vůli elfů jen vysmála. Udeřila jako první, nejprve smetla Bronadora svým ocasem, poté udeřila pařátem Naerise, který se snažil stát opodál. Arboler ji chtěl nalákat na loď, mezi očarování mechy a lišejníky, ale dračice prohlédla jeho záměr a místo férového boje na palubě lodi zákeřné vlétla vzhůru a sežehla palubu plamenem.

Na druhé straně laguny mezitím Morifindiel bojovala s dračím samcem. Zpočátku se jí nedařilo tak, jak by si přála, a nestvůra ji shodila do vody. Elfka ale podplavala pod hladinou na nedalekou mělčinu a zatímco ji drak hledal, vynořila se, natáhla svůj luk a střelila obludu přímo do oka. Oslepený drak se pokusil vzlétnout, ale Morifindiel mu dalšími několika šípy prostřelila blány na jednom z křídel a on se s plácnutí zřítil do vody.

Z luku střílel i Arbolel, který nejprve několika kotouly uhasil svá hořící záda ve vodě na dně lodi. Teď ležel na zádech, v rukou krátký luk a pálil jeden šíp za druhým přímo nad sebe. Na břehu se polámaný Bronador snažil slovy žádat neklidné moře, aby odráželo sluneční svit dračici do očí. A prozíravý Naeris se mezitím vydal přímo do dračí pukliny, kde očekával zradu v podobně další nestvůry. A dočkal se. Drak, který se na něho vrhnu v temnotě byl sice mladší, než jeho bratr a sestra venku, ale Bronadorův sekeromlat se roztančil a námořník s chladnou hlavou zasahoval dračí hlavu s takovou rychlostí, že mu nedovolil nadechnout se a vychrlit ohnivý oblak. Když pak viděl, že jeskyně je plná odporných slizkých kožovitých vajec a v každém z nich čeká na vylíhnutí další zárodek zla, stál před nelehkou volnou, zda má vyrazit na nejistotu pomoc přátelům, což mu radilo srdce, či zda má raději drahocenný čas věnovat tomu, aby zbavil svět zárodků dračí zhouby, jak mu velel rozum. Byl to rozvážný muž, zkušený námořník, zvyklý zachovat chladnou hlavu v těch nejhorších bouřích. Upřednostnil rozum.

Oheň se snažil vykřesast ze svých útrob i starší drak venku, ale marně - s krkem plným mořské vody jen otevíral naprázdno ústa. Morifindiel neváhala. Měla poslední šíp, ale natáhla tětivu, krátce zamířila a pak prostřelila drakovi hlavu zevnitř. Nestvůra naposledy zařvala a s mohutným cákancem padla na mělčinu.

Na lodi mezitím zápasil Arborel s dračicí. Přesně jak je požádal, mechy a lišejníky obrostly dračici její spáry a nedovolily jí vzlétnout nebo loď opustit. Ale její ústa se otevírala k dalšímu plamennému výdechu. Arborel se zvedl a vykřikl: "Ohněm zacházíš, ohněm také sejdeš!", zvedl soudek s čímsi ze dna loďky a vrhl to na hořící stěžeň. Ohnivá koule zahalila střed lodi a když se proměnila v černý mrak, který začal stoupat vzhůru, stěžeň byl přelomený, bok a dno lodi proražené a záď i s dračicí začala klesat pod hladinu. Arborel za to ale zaplatil nejvyšší oběť. Dračice se ohnal alespoň ocasem a rozbila mu to nejcennější, co měl - hliněných květináč a v něm uložený elfí strom snů. Arborel se sklonil, aby tento vzácný artefakt zachránil před utopením a dračice otevřela ústa k dalšímu nádechu. Bronador to viděl ze břehu a rozeběhl se i se svým kopím na pomoc. Nestihl to ale, k jeho překvapení dračice nesežehla Arborel, nýbrž své vlastní nohy, ve snaze uvolnit se z potápějící se lodi. Zařvala bolestí, jak jí končetiny stravovali vlastní žár, ale osvobodil se. To Bronador nemohl stpět. Bylo u ale jasné, že jeho kopí dračí šupiny neprorazí. Vedl svůj úder tedy tak, aby přibodl alespoň její nohu k lodi a ta ji tak stáhla do hlubin. Souboj, který s ní svedl, byl lítý. Ale i když se mu to nakonec podařilo a vysílený poklesl na dno vody do stoupající vody, dračice jen škubla nohou, kopí zlomila a navzdory proděravěným blanám křídel se ztěžka odlepila od lodi a začala nabírat výšku.

V tu chvíli popadlo Bronadora naprosté zoufalství a s vědomím, že pro elfy není před dračí zkázou kam utéci. Zoufalství tak silné, že se ani nenamáhal vysvobodit z lan a útržků plachty, do které se během tvrdého boje s dračicí zamotal. Prostě jen seděl a čekal, než se nad lodí i s ním hladina vody zavře.

Obdobný osud stihl i Arborela, který se naopak nedokázal odloučit od semenáčku stromu snů, který ležel polámaný na dně lodi v hromátce střepů. A tak jeho tvář, smutnou a zničenou, zkrápěla nejprve slané slzy neštěstí, než je vystřídala slaná mořská voda.

Naeris to sledoval z ústí jeskyně a rvalo mu to srdce. Se svým sekermlatem nedokázal zasáhnout odlétající dračicí a byl příliš daleko od lodi, než aby mohl pomoci přátelům, které navíc žal pohltil natolik, že o jeho pomoc ani nestáli. A tak zabývala Morifindiel, která vše sledovala z opačného konce laguny, s lukem v ruce, ale bez jediného šípů. Ucítila touhu se pomstít. Skočila zpět do vody a několika silnými tempy doplula k mrtvole draka, kterého zkolila. Vytrhla mu šíp z oka a zasadila ho do tětivy. Natáhla, zamířila...

.. a pak se něco stalo. Když viděla, jak zraněná dračice ztěžka stoupá k obloze, zmocila se jí lítost a zastavila její ruku. Něco hluboko uvnitř jí říkalo, že draci mají v příběhu těchto zemí ještě sehrát nejednu roli. A že kdyby tahle dračice měla být jediná a poslední na tomto kontinentu, ona nemá žádné právo zasadit jí poslední ránu. A tak ušlechtilé a milosrdný elfí srdce vyhrálo a Morifindiel vystřelila svůj šíp do prázdná a se slzami v očích sledovala, jak dračice odlétá.

A tak skončil příběh o příchodu elfů do země lidí, jak ho vyprávěla Morifindiel a Naeris svým dětem a ty zase svým dětem.. A také všichni lidé z Usedlého Ústí svým sousedům a jak se z něj stala legenda. Oba elfové později zjistili, že hlavní loďstvo elfů bouří přestálo a přistálo jinde, dál na východ, kde začali znovu budovat a obnovovat to, o co v zemi elfů přišli, ale než se tak stalo, naučili se oba žít mezi lidmi a k elfům už se zpět nevrátili. Co se s nimi stalo dál náš příběh už nevypráví, ale není vyloučeno, že se o nich a osudu oné dračice či zatopeném stromů snů zniňuje nějaká jiná legenda, příběh či píseň.